17letý syn zabil svého otce, který roky jeho i matku slovně a fyzicky deptal.

evacernikova_blog_copy_hans-vivek

Četla jsem v lednu článek. 17letý syn zabil svého otce.  Veřejnost žádá prezidentku o odpuštění trestu.

Předcházely tomu dlouhé roky psychického i fyzického deptání.

Hluboce jsem soucítila. 

Vím, jak negativní kritika může deptat. Jak může srážet negativní člověk vedle vás. Kdy hledá jen chyby.

Já třeba zatím celý život díky tomu osciluji v pocitech „jsem slepá na vše kolem, nic mě nezastaví“ a v sebekritice, kdy se dokážu shazovat hlavně já sama, a to i před okolím. Pak se divím, že mi to dělají i lidi kolem, proč mám pocit, že mě shazuje šéf, proč mám nízký plat.. no proč asi, že.;)

Když je té vnější kritiky pak přes čáru, tak to dost bolí. Ne všechna je oprávněná. Ta odporná a vyloženě krutá… chápu, když se jednoho dne z té bezmoci ten druhý vzbouří, i kdyby měl toho kritika zabít, protože tu šikanu už nejde snášet.

Čí je to vina? Co jsou slova a co čin? Kde obojí stojí? (Já odpověď znám.)

***

Víte, já chtěla v životě uznání a pochválení za to, že něco udělám dřív, než mi to ten druhý řekne.:) Protože cítím největší naplnění, když můžu využívat to, co mi bylo dané. Chtěla jsem tu pochvalu, resp. rozeznání a přijetí.:)

Ale.. ne každý má na to trpělivost, že.:)

Dneska na to kašlu. 

Snažím se na sobě pracovat (to ale dělám stále, takže ani zde není kritika na místě), pochválit se sama, povýšit se sama v očích druhých a hlavně ve svých vlastních.

„Kdybych ti to neřekl, tak to nevíš.“

No tak, jistě.;)

Jediný skutečný lék na toto je upřímnost k sobě sama. Vzít to s pokorou, ale ano – vědět, co už mám a co ne. Co už vím a co ještě ne.

Sebepoznání, to je svoboda, to je ta skutečná síla… To, co my musíme hledat. Vědění o sobě samých. 

Pak to jde ustát.

Líbám Aladinův koberec a tvé boty za to, že jsi mi to řekl. Asi děkuji. Užij si to.;)

Učím se přijímat, ale zároveň stát sama za sebou, když je to potřeba. Jinými slovy, přestat hned ustupovat při projevu nevole. Přestat chtít dělat kompromisy a bránit se konfliktu. Jít dopředu. Zkoušet prosazení. Jde o momentální stav (kdy už vy víte, co chcete). Lidi mi cpou diskuzi a já říkám – hele ne, fakt se velmi omlouvám, ale já teď už potřebuji jít. Někdy je čas diskutovat a jindy je čas konat.

To, že to máte s tím druhým člověkem zrovna přehozené, není vaše chyba, ale ani v tom nemusíte zůstávat a přesvědčovat sami sebe, že je to ok.

Což mi připomíná jednu myšlenku, říkám tomu „konstantní přinasranost„:). Prostě vás na tom druhém něco vážně štve, vědomě nebo nevědomě, snažíte se rýpat a měnit. Není to nic vážného, jen detail, akorát pro vás podstatný, takže si tak pomalu bublá pod povrchem… měsíce, roky… Může jít o životní pohled, přístup ke změnám, něco, v čem jste fakt s partnerem jiní. Nechcete to vidět, ale vadí vám to. Vždy vás to naštve.

Ale nejen na tom jednom konkrétním člověku, ale vidíte to i v jiných lidech.

Prostě, jste na „jiném levelu“ života a chápání.

Můj názor je, že diskuze (resp. váš cíl přesvědčit druhého pomocí diskuze, protože tam žádná rovnost není, takže jde o „diskuzi“, ne diskuzi) tenhle nesoulad nezachrání. Vy nechcete tahat někoho, aby byl tam, kde vy. A ani ten druhý nechce být násilím do něčeho nucený, on má právo na svůj život, svůj vývoj. Má právo na respekt.

Ke své osobnosti.

(Což mimochodem, kritik nyní vůbec nechápe, o čem mluvím, protože on vás už z podstaty nerespektuje, to je ten problém.)

 

Respekt jde první, úcta je hned za ním.

Tyhle dva pojmy se musí mnoho z nás naučit jako první. 

Bez nich vaše láska není.

Bez nich nepostavíte nic.

 

Tohle nepředěláte. Nevyřešíte.

Vyberte si radši někoho, kdo na vašem levelu už je. 🙂

Jenže –  to vy často neuděláte, protože pak byste museli dát stranou vaše ego ve vztahu, to, že tentokrát to prostě nepovedete jen vy. Že ten druhý vaše chování dlouhodobě nebude akceptovat, protože on ví, že není důvod. Že tohle je hra zase hlavně a především jen a jen pro vás a vaši radost, jak jste větší… až největší. Nebýt vás a vaší lásky, že…Váš partner vás, samozřejmě, nikdy nedohoní.;) To, že to takhle chcete, je zase jen pro váš emoční benefit. Ale ne pro partnerství.

Good luck with that sh*t.:)

***

Láska většiny lidí – většiny z vás;) – nestojí za mnoho.;)

Prostě o ní nemám vysoké mínění. A je jedno, jaký máte sociální status.

Tak pardon.:)

***

Lidi, co vás milují, vás budou milovat, ať uděláte cokoliv.

Bohudík i bohužel.;)

„Když říkáme, že jsme šťastni, tak nejsme.“

***

Když někdo přichází s kritikou, nemusí to myslet špatně.

Kdo si tím ale prošel, tak možná ví sám dobře, že často to ten člověk špatně myslet může. Že tam pochopení nenajdete. Protože ten člověk vás CHCE shazovat. Protože sám je nemocný. A udělá nemocného i vás. Bude to trvat roky, než to pochopíte. Než tomu uvěříte. On to prostě jinak neuvidí.;)

On vás jinak neuvidí.

I kdybyste měli být jeho dítě! Syn či dcera. (Asi nikdy nedokážu pobrat, jak takhle může otec konstantním, ustavičným deptáním ničit duši vlastnímu synovi. On ho fakt vůbec necítí.;)

On vás jinak neuvidí.

Když je to rodič, nemáte kam utéct. Musíte to snášet – nebo zabít ten vztah. Nutí vás to dělat tyhle volby. Ten, který měl být bezpečí… podpora… Prostě to odepsat. Docela těžká volba pro mladého člověka, který vás potřebuje.

Já vím, jaké můžou být vztahy peklo. Když jste sami, vše je v pohodě a v rámci možností se daří. Tak proč je ze mě vždy troska, když se pustím do těch „sraček“ jménem vztahy.:)

Ne, špatné vztahy fakt nejsou věc, kterou stojí za to udržovat. Víc než cokoliv jiného, je to hlavně zbytečné. Díky svým zlým vztahům můžete prožít zbytečný život.

Váš cenný život se stane zbytečným.

Když to dovolíte.

***

Komentáře z Facebooku