Čas na Zemi

time_and_efficiency_evacernikova_blog

 

„Čas je konstantní. To jen my proplouváme časem.“

 

Nejhodnotnější věta napříč efektivitou, kterou tady můžu napsat, vyzdvihnout, sdílet. Stačí pochopení a opakování si této věty a máme vše, co potřebujeme vědět o vlastní produktivitě. Zdarma.

Tak moudrá věta, jejíž slova, význam a moudrost doceňuji znovu a znovu. Znalost hodnoty času nám udává směr.

Už samotné uvědomění této magie stačí k tomu, abychom začali být v životě efektivní.

Věrni sami sobě. (Ať už tento pojem pro vás zahrnuje cokoliv.)

 

Já už budu také věrná jen sama sobě.

 

Urgentní termíny už dávno pro mě ztratily na významu.

Říkám prostě ASAP. Stane se to, co nejdříve to bude možné:)

Co nejdříve toho budu schopná…

Ale dokončuji to, co jsem začala, protože jsem začátek předtím pečlivě zvolila. 

 

Přibývá prožitků, procítění v sobě. Ty okamžiky, které jsme schopni si zapamatovat. Zkušenosti – uvědomění – tvoření.

Můžeme jít životem a nemít z něj vůbec nic. Můžeme takhle jít až do vlastní smrti a nezažít v srdci nic. Můžeme plnit nekonečnou řadu úkolů. Nebo můžeme nechat žít naši bytost, sebe samotné.

Čas jde proti nám. Naše úmrtí se odpočítává od chvíle našeho narození. Jsme tady – a najednou zase ne. Miliardy lidí si toho (nás) možná ani nevšimnou.

Potřebujeme se vážně rozhodovat moudře, abychom neztráceli čas. A není to jen fráze. S každým dalším dnem máme k dispozici méně času, energie i fyzických sil. Lepší to bylo jen včera:) Životnost a datum expirace má naše tělo a náš mozek, resp. buňky v nich.

 

Dostatek času ale není řešením našich problémů. I když ho také potřebujeme.

Tím je změna.

Malá akce vytvořená energií.

 

Není to dobou, ve které žijeme, „doba“ se nemění. Obklopuje nás dokonce ta samá „doba“ jako kdysi.

To, co nám přetrvá, jsou lidské pocity a z nich plynoucí činy. Zářivá magie. Ovlivnění lidí v jejich srdci. Zázraky a naše moc si je tvořit.

Kdo je ovlivněn, bude už napořád tvořit vnější svět kolem sebe. Bude kráčet smysluplně. Stane se leaderem vlastního života a sebe samého, dokáže pozvednout sebe i druhé, dokáže tvořit odkaz. Jeho život se změní.

Ať se tomu bráním nebo ne, jediná cesta, která přetrvá, vede skrze lidi a vztahy. Objevovat to, co je jiné, než čekám. Bezpodmínečná láska, schopnost vycházet s druhými, i když nejsou takoví, jaké my je chceme, a přesto s nimi být v souladu, to je doživotní škola.

Škola, kterou stojí za to (a musíme) sdílet s druhými…

(…?) Zasadit strom? Vytvořit další odkaz?

Můžeme si vytvořit nebe na Zemi, pokud budeme chtít.

 

Pátrala jsem:

 

1. Kde vzít motivaci k tomu, abych konečně přestala ztrácet čas nebo plýtvat časem.

(Ano vím, že to teď můžete odsuzovat, také jsem si nemyslela, že by se mě toto téma mohlo týkat, že budu někdy řešit, co vlastně udělám se svým časem, cítila jsem se motivována. Nicméně většina činností, které děláme, plýtvání časem je. Pokud bychom chtěli vyřešit, jak se posunout, začali bychom skutečně uvažovat o tom, kde můžeme nejlépe prospět, a vše ostatní vypustili. Museli bychom umět chápat v širších souvislostech, museli bychom být odhodláni spolupracovat na tom, abychom produktivitu vyměnili za efektivitu.)

 

Ale toto dělá v praxi kolem nás jen málo z nás, proto ty rozdíly…

 

Být efektivní znamená promýšlet úplně všechno, každou činnost v životě, co a proč dělám, jaké to má motivy, co od toho očekávám, jaké výstupy chci a zda mě to, co dělám, vede tam, kam chci. A někdy je to těžké, protože existuje mnoho cest. A navíc, jedna oblast navazuje na druhou. V principu je to vlastně úplně jednoduché:)

 

(Btw. Být efektivní bez žen je jistě mnohem jednodušší (z hlediska výkonu), protože muži nepotřebují k výkonu emoce. Ale emoce jim generuje výkon, proto si tím tak trochu vysvětluji i to, proč je pro ženy obtížnější dosahovat v průběhu života svých cílů, pokud k tomu nejsou podporovány. A proto může být někdy obtížné mít na boardu ženy.)

 

 

Kde je ten aha moment, který mě přiměje k tomu se změnit, vyjasnit si toto téma natolik, že už budu vědět, co a jak to chci – už napořád? Zkušenosti?:)

Efektivita zahrnuje predispozice jako (sebe)poznání, mnoho analýz a porozumění prostředí a toho, jak funguje, disciplínu, umění přesvědčit sebe, proč něco měnit a začít to měnit, umění přesvědčit druhé, aby při tom spolupracovali (protože oni nebudou chtít být efektivní a někdy je to logické, že nechtějí, ale když tohle nebudeme vědět, budeme mít pocit, že jsme na to sami, že nikdo kolem nechápe, proč být efektivní.. atd.)

 

***

Příklad:

Kdysi, když jsem ještě chtěla dělat kariéru a věřila jsem v to, že ten podnik si to přeje stejně jako já a jistě mi v tom pomůže:-), děsně jsem hltala ty knížky o seberozvoji a managementu. Takže jsem si přečetla a osvojila přístup, že nebudu už více ztrácet čas neproduktivní komunikací.

Že většina témat, jak v práci komunikujeme, prostě není nic přínosného. Chtěla jsem to už jinak, chtěla jsem se bavit jen o práci.

Taky mě dost štvalo to, o čem komunikují kolegové, nebavilo mě to, nezajímalo.

Uvnitř mě to štvalo, ale nikdy jsem jim neřekla, že bych to chtěla jinak, ani jsem s nimi o tom nemluvila.

Navíc „small talks“ byly součást celého prostředí, bylo to zažité více než rituál.

Tam nebylo zvykem být efektivní, šlo o to budovat vztahy, tvořit „party“, družit se. Nakonec jsem byla za „dosaďte si“, že s nimi nekomunikuji o ničem jiném než o práci, nechápali, proč mě jiná témata nebaví, proč s nimi chodím jen se stručnými větami nebo žádostmi. To pro mě byl významný faktor, proč jsem tam byla nespokojená, proč jsem nezapadla.

Mrzelo mě to ale, a protože jsem stále chtěla tu kariéru, tak jsem na to chtěla změnit. Resp. jsem si myslela, že cesta povede tudy, když začnu dělat přesný opak své minulé „chyby“.

Rozhodla jsem se tedy pro změnu, že to teda „přetrpím“, že začnu komunikovat u té kávy, že bych neměla být tak „hr“, jak všichni tvrdí, že tedy zvolním. A nebudu to řešit. Že bych měla v té práci začít budovat vztahy, protože „není to přece jen o práci“. 

No a hádejte, co se stalo:) 

Přišla jsem do firmy, kde se komunikovalo tak efektivně, že promluvit nad rámec vstup – výstup, co bylo delší než jedna věta a co neobsahovalo užitečnou informaci, bylo považováno za výrazný přestupek a plýtvání drahocenného času (samozřejmě) nadřízeného. 

Měla jsem tedy to, co jsem chtěla na začátku.

A zjistila jsem, že mi chybí emoce, osobní přístup. Že to takhle vlastně nechci:) a že jsem tam hrozně nešťastná a že nemůžu a nechci takto už nikdy pracovat.

A že si vlastně povídat chci:)

Takže nic:)

 

Navíc jsem v té době nevěděla, jakým způsobem se můžu naučit si přetvořit prostředí a podmínky tak, aby mi vyhovovaly. Nevěděla jsem, že to může být (pro mě) možné. Řešila jsem tyto situace odchodem. Neuvažovala jsem o možnosti, že bych mohla dosáhnout cíle, abych tam byla spokojená, i jiným způsobem. Vyřešit to např. vlastní strategií, která bude vycházet z bodu, kde se právě nacházím.

***

 

2. Odvaha k rozhodnutí.

Začít dělat věci jinak. Vzdát se jistot. Přestat dělat to, co dělám, když vím, kam mě to zavede. Odvaha začít si zasluhovat, hledat cesty, přijímat rizika, ale nadto – chtít pak tu odměnu, vzít si ten výsledek. Zasluhovat, ale i zasloužit. Dokončit. Povýšit. Uspět. A jít dál.

(Vzít si výsledek, protože je to můj výsledek a můj úspěch. Ten pocit ze sebe je pak tím motorem ke snaze si to zopakovat.)

Abych měla jedno, tak musím přestat dělat kompromisy. Musím odmítnout úplně vše, co nevede k tomu, co chci. I když je to „taky OK“. Teoreticky jednoduché, ale zkuste si to sami..:) Kolem nás je každý den obrovské množství pokušení, které na sebe bere různé podoby. „Je to fajn“ je jedním z nich.

Kvůli sobě -> kvůli druhým

Kvůli druhým -> kvůli sobě

Jenže teprve, až něčeho vytouženého dosáhnu, můžu zjistit, zda je to to, co jsem chtěla. Do té doby totiž neznám cestu. A o to jde. Je to lekce, kterou musíme při posunu projít všichni. Pouze splněním našeho prvního vlastního velkého snu můžeme zjistit a naučit se, jak duplikovat plnění těchto snů.

Proto je přemýšlení ztrátou času, především na počátku.

Na začátku stojí: Splnit si to, co chci.

Až pak může přijít otázka: chtěla jsem vážně tohle? A proč? 

Zdola nevím, co je nahoře. I když to bude asi úplně jiné, než si teď umím myslet, že to bude.

 

3. Jak posuny aplikovat do všedního dne.

Do životů, které žijeme, do systému prací a povinností, ve kterém fungujeme. Jak nejlépe tvořit to řešení právě hned teď a stavět na tom, co je k dispozici. Je to jen na nás, jak moc chceme změnu, jak moc jsme odhodlaní implementovat osobní efektivitu do života ve všech rovinách (nebo jak moc o tom jen mluvíme, protože potřebujeme vypadat přínosně).

 

 

Osobní efektivita je především o rozhodnutí změnit řád (ve svém životě).

 

 

Přála bych si, abych vám přinesla více než jen otřepaná zjištění na dostupných kurzech, proto se příprava online vzdělávacího setu o efektivních návycích pro mě stala výzvou, která sdruží pod sebou techniky, přístupy, nástroje, prověřené zkušenosti i #lifehacky.

 

Přečtěte ty stovky knih o produktivitě a efektivitě, projděte více autorů, navštivte workshopy a online kurzy time managementu… hledejte, kde můžete, dělejte si poznámky o všem, co se vám tam líbí… tvořte ToDo listy, připichujte si je na ledničku, poskládejte si obrazy z vašich snů, ne/prokrastinujte, postavte se na hlavu a taky pár hradů z písku:) A samozřejmě zkoušejte, co vám funguje a jak se u toho cítíte.

A až pak přijďte na můj kurz:) Či jen tak na web. (EFEKTIVNÍ NÁVYKY spustím již v červenci 2018.)

 

Cena za úspěch?

Nebýt už více „mnou“.

 

 

Úplněk dnes večer

 

Zbarvený plameny a náš svědek. Obestřen mraky.

Kdo se do něj také dívá, zrovna, když se dívám já?

Také, když sledujete měsíc, přibližujete se životu? Cítíte jeho dech, který volá po odložení nepodstatného? Chcete se sklonit před tou nádherou, která přesahuje nás všechny? Tak jasný, tak přesný, tak zářící a krásný… pohybuje se… a my, kdo jsme zachytili dnešní okamžik… žasneme.

Že existuje něco víc tady na Zemi… Ano, je tady něco nádherného, co nikdy nebudu moci pochopit. Že to „víc“ je jako zjevení, že je to okamžik.. že můžu hledat a nemusím najít.
Že vidím měsíc a měsíc vidí mě. Kdekoliv, kdykoliv, vychází a zapadá.

Kdo umí chytnout měsíc?

Tady dýchá život. Jiný než ten přes den. 

Mohu věřit odvaze? Mohu věřit životu? Tak co je tajemstvím této krásy, která je však nekonečná? Já však musím si dávat pozor.
S tebou hrozí nebezpečí?

Když se dívám na něj, cítím spojení. Že je to zázrak. Že příroda kolem nás je velká a mocná. Že energie kolem nás je velká a mocná. že tento svět tvoří zázraky a my je máme v sobě, v nekonečně odstínech, barvách a tvarech, že jsou stejně mocné. Stejně neuvěřitelné… okem neprožité.

Krásné prožitky…. splněné sny… když jsme spolu, dokážeme cokoliv. Po pádu vstávat. Po otřesu budovat. Jsme svým zdrojem, který se nekonečně dokáže obohacovat sám sebou a s druhými to ještě sílí. Jen se najít.

 

 

Komentáře z Facebooku