Děti s klíčema na krku

sidliste

Špatné vychování? Problém, který je potřeba překročit.

Ničí chyba. V zásadě jen zákon akce a reakce. Takže, kdo je bez viny?

Vyrůstáme a všichni nás opouští. Táta, babičky, prababičky a všechny ty další generace, které se nás nikdy nezeptaly, jak se vůbec máme. Chodili kolem, ale pro ně jsme byli vzduch, přítěž, koule u nohy, kterou musí živit. Kolem nás je prázdno. Mlčení. Nikdo není doma. Jsme děti a chceme si hrát, ale naše dny jsou šedé a ez přátel. Žádná zpětná reakce na to, co děláme. Můžeme se chovat hezky, můžeme se chovat špatně, můžeme jít třeba do pekla. Všichni mají dost svých problémů. Nestojíme jim za to, aby si nás vůbec všimli. Jsme pouze ventil pro jejich problémy, který nasává jako houba všechny pochybovačné věty o naší neschopnosti. I za to, že žijeme, si můžeme sami. Neláska, zloba, ignorování. Dusno. Brek. Náš svět.

Najednou jsme starší a dětství je už asi pryč. Tak jdem poznávat, co je ten život asi zač. Jsme hrdinové, borci vlastního života. Jsme svobodní a je to na nás, je potřeba teď dokázat, že na to máme. Že se o sebe umíme postarat.

Snažíme se, ale nechápeme vztahy kolem nás. Něco tady nefunguje. Poznáváme, ale netušíme, jak jsme pozadu. Hrajeme hry, protože neznáme sami sebe. Ale to my nevíme. Chcem jen přežít. Tak to už konečně pochopte! Nemůžeme si dovolit zjistit, že jsme vlastně na špatné cestě. Že ty cesty nebudou fungovat. Fungujeme svým egem. Důvěřujeme lidem, o kterých si myslíme, že vědí o společnosti více než my. A tak jim nasloucháme a přemýšlíme nad jejich slovy. Že bychom se měli změnit. Začít se chovat jinak. To, jací jsme, je nedostatečné, s tím nikdy neprorazíme. Tak je poslechnem a děláme, co řeknou. Jsou to učitelé a učí nás. Dostávají nás tam, kde nás chtějí mít. Důvěřujeme a následujeme.

Jenže, něco tady nefunguje. Pořád jsme smutní, pořád jsme na dně. Pořád jsme zmatení, zavalení prací na tisících věcech.Co jsou ti lidé kolem vůbec zač? Začíná nás to tady štvát. Začínají nás štvát mainstream. Pro nás je život o extrémech. Chceme milovat a nenávidět. Jsme nahoře a dole. Víme a nevíme. Jsme v euforii a v depresi. Extrémní způsoby jsou pro nás jediné způsoby, jak se vyjádřit. Ve skutečnosti necítíme a neprožíváme vůbec nic.

Možná nám chybí láska a city. Netušíme, jak to vypadá. Možná jen chceme, aby v nás někdo věřil. Dokázal nám, že se o nás opravdu zajímá. Uděláme pro to hodně. Potkáváme k sobě lidi, kteří s námi tu hru hrají. Nechávají nás věřit naší iluzi a nemají nejmenší zájem na to, pomoct nám ode dna. K lepšímu životu. Tam, kde je radost a láska. Kde se k sobě lidé chovají slušně. Ani my na tom často nemáme žádný zájem.

Možná teď čtete, ale nedokážete si dost dobře představit to, o čem mluvím. Možná jste měli podobné dětství. Možná pro vás byla záchrana vzdálit se z domu. Jediný možný počátek našeho svobodného života. A začátek poznávání, co vše vůbec v životě lze zažít. Odnášíme si však spousty vzorů, které nás v následujících letech mohou hodně omezovat. S přístupem, s jakým jsme odešli ze špatných podmínek, nikdy neuspějeme. Je to v nás. Žili jsme v nelásce, ale život po nás chce, abychom ho milovali a užívali si ho. Lidé po nás také chtějí, abychom je milovali nebo přinejmenším respektovali. Tohle mate. A hlavně je to pro nás dost nefér. Trápí nás to a přimačkává ke zdi, jak můžeme dávat něco, co sami nemáme a ani netušíme, jak to vypadá?

Změnit se bude pro nás práce. Na roky.

Na začátku často bez výsledku. Je potřeba naše aktivita, naše energie. A odhodlání nechat proudit všechny emoce, které na nás během toho procesu přijdou. Nechat projevit zlobu a smutek, že musíme odstraňovat škody, které na nás napáchali jiní. Že jsme se o to nikoho neprosili, když jsme se narodili jako čisté mimina. Že se musíme sápat na startovní čáru, kde ostatní byli už dávno. Že jsme se sami tolik trestali, vlastně ještě podruhé na sebe byli zlí.

Jsme produkty našeho prostředí. Ale to prostředí musíme změnit, pokud je kolem nás život příliš špatný.

Je na nás, abychom změnili svůj přístup a začli hledat to, co si skutečně zasloužíme. Odmítli mít kolem sebe lidi, se kterými nám vztahy nic nepřináší. Nemyslím materiálno, ale především podporu a pozitivní pocity. Je to na nás. Pokud budeme chtít zažívat zlo a bolest, budeme to zažívat. Možná ale existuje něco víc. A my si to přivoláme tím, že budeme chtít to poznat.

S tím vším souvisí také změna našeho vlastního chování k jiným lidem i k sobě samotným. Je na nás hledat lásku a krásu v našich vztazích a ve vztazích k ostatním lidem. Teprve, když poznáme, jak ty pocity vypadají, můžeme je předávat dál.

Pokud známe jen špatné prostředí a autoritativní mocenské vztahy podřízenosti a nadřazenosti, je ten přechod k lepším vztahům dost těžký. Není lehké se pozorovat a vidět, že to, jak se chováme, sice je náš přejatý zvyk, ale vůbec ne standart. Že lidé kolem náš styl nepřijímají. Protože se jednoduše nenechají shazovat nebo využívat. Pro ně to není standart. Není to nic, v čem oni vyrůstali. Je to náš špatný návyk. Můžeme v něm pokračovat, ale časem zůstaneme sami. Někdy je v tom kruhu težké zachovat si chladnou hlavu.

Tohle všechno ale můžeme překonat.

 

Tím, že si budeme uvědomovat své chování. Tím, že až se příště ocitneme v podobné situaci, zachováme se jinak. Nemusí to být hned dobře. Asi ani nebude. Ale zkusíme to jinak než předtím.

Stáváme se hledači, kteří nasekají spousty chyb. Ale pokud budeme vědět, proč to děláme a proč tou cestou jdeme, nakonec uspějeme a posuneme se na vyšší level. Jak to poznáme? Budeme dostávat jiné zpětné vazby. Budeme potkávat jiné lidi. A oni se k nám budou chovat lépe. Budeme si už vážit sami sebe, takže to budeme vyžadovat. Protože víme, že stejně, jako jsou lidé nekompromisní k nám, můžeme být i my k nim. Pokud nám ublíží. Je to volba.

Pro někoho možná jasná. Ale já to píšu pro ty , kterým to jasné není. Je fajn věřit, že láska existuje:)

Poznejme sami sebe a definujme si hranice.

Na začátku a hned. Hlavně my máme vědět, co se nám líbí a co ne. Co chceme a nechceme. Hlavně se nebojme si o to říct. Vím, že je to možná také jasné. Ale chtěla bych podpořit všechny, kteří tyhle věci o sobě ještě nevědí. Máme občas výčitky přiznat si, že neznáme to, co bychom už dávno měli znát. Ale nevyčítejme si to. Každý má v životě jiné podmínky. Buďme rádi, že jsme na to vůbec přišli. Že se sice stydíme, ale pátráme. A jen ten, kdo hledá, najde. Pozorujme sami sebe, i když si možná teď nestojíme za to, aby nás pozorovali ostatní. I to se časem změní.

Ráda bych varovala před postojem, že hranice jsou obecně něco špatného a je potřeba je proto neustále rozšiřovat. A nejlépe, aby nebyly žádné. My přece zvládnem vše! A nic není problém! Tohle si koleduje o problémy, které věřte, že nechceme.

Komentáře z Facebooku