EQ: Co s agresí a kde vzniká. Rozhovor s vychovatelem psů.

agresivita_jak_na_ni_eva_cernikova

Při psaní tohoto podtitulku mě spontánně napadlo, že agrese je opakem vášně. Náš plamen najednou zahoří silnou emocí, akorát místo touhy jde o vztek. Prudkou emocionalitu. Jde o vztek z frustrace nebo odmítání.

 

To neplatí o chladné agresi, kdy jde o promyšlenou, kontinuální činnost s konkrétním cílem. Jde především o nenávist a namlouvat si něco jiného je chyba.

Tady je agresivita přímým prostředkem k dosažení cíle. Protože, bohužel, tato metoda většinou dobře funguje.

 

A každý z uvedených typů agresivity má i jiné řešení, nemůžeme k tomu přistupovat tak, že agresivita je vždycky zlo:) To jen na okraj.

Cílem tu nemá být odborné definování agrese. Resp. nechci se pouštět do popisu všech druhů agrese. Půjde spíš o můj osobní pohled z vlastních zkušeností, kdy tohle téma sama ve svém životě mám a dlouho jsem nechápala, proč, nemohla jsem ze svého pohledu najít odpovědi. Jak se s těmito situacemi popasovat, jak je řešit a jak a kdy se bránit.

Všechny odpovědi ještě nenašli ani odborníci, takže s tímto tichým fenoménem bojujeme každý po svém a jak nejlépe umíme. Nebo neumíme.

Vsuvka:  dostala jsem otázku, proč se „psychopati“ chovají tak, jak se chovají? – Podle mě jim chybí láska a pocit vlastní hodnoty. Nelze to určit z toho, kdo  „jen útočí“ a kdo se „jen brání“. Díkybohu za to, že kritické myšlení je v poslední době cool.

Nerozumíme pořádně sobě ani druhým nebo máme mylné předpoklady, závěry a soudy o příčině naší nebo cizí nazlobenosti. 

 

Vnímání je klíč

 

(Děkuji za to.) A pro ty z vás, pro které je to samozřejmé, tak prosím, neplýtvejte už čas čtením tohoto článku, protože není pro vás:)

 

Existuje přímá souvislost mezi naším vnímáním a mírou agrese. 

 

Klíčové je:

Jak vnímáme sami sebe.

Jak vnímají druzí nás.

(Je snaha se zalíbit ochranou před útokem?)

 

Vím, že to není nového, ale když nám to dojde, tak je to silné.

Pokud jsme pro někoho v jeho očích zlí a špatní, může se stát, že dle jeho soudu se k nám může špatně chovat i on. Může nám nadávat, může nás zneužívat, podvádět, vlastně cokoliv, dokud se neohradíme. Protože si to přece beztak zasloužíme. (tzn. podle něj jsme špatní a my to akceptujeme, protože se tak sami vnímáme).

 

Když to převedu na konkrétní příklad, tak úplně nejvíc mi tohle uvědomění pomohlo v nadávkách:) A to nejen, když mi někdo řekne něco hnusného, ale i všechny ty případy, kdy si to říkám sama sobě.

Přece, když mám někoho ráda, když ho vidím v tom lepším světle, nemám vůbec potřebu mu říkat cokoliv špatného.

A myslím ty případy, kdy si někdo myslí nebo říká nadávky na nás, případně chce docílit toho, abychom si nadávali sami (a tiše je s tím spokojen, protože konečně nás má tam, kde nás chce mít – nesnášíme sami sebe. Bingo!)

Něco se mu na nás líbilo a musel to dostat.

Nebo aspoň zničit…

 

Nakolik je sebevědomí nebezpečná komodita?

 

Když mám někoho ráda, chci mu říkat pěkné věci.

 

Když si myslím, že je někdo idiot, méně než já, looser, že je špatný, cokoliv, tak můžu cítit všeobecnou lásku k lidstvu a jeho dobru, nicméně k němu má ta láska určité rezervy. Takže si i víc dovolím.

Pořád to ale nijak nesouvisí s tím člověkem, ale se mnou.

V tom, jak ho vidím. Kým si myslím, že on je.

V čem mi tohle vědomí pomohlo?

V nastavení hranic.

 

Třeba blízké vztahy, pokud bych nějaký náhodou chtěla mít:)…

 

Třeba ty poučky, že nadávat se nemá atd. Problém je, že když v něčem fungujeme dlouho a nemáme srovnání, můžeme mít mraky informací před nosem, a stejně to nepochopíme:)

Prostě mi došlo, PROČ nechci být ve vztahu s někým, kdo mi nadává. 

Toto není o pravidle 3x a dost a podobně. Třikrát nechat nabít zbraň a pak ji podat nepříteli do ruky, ať mě sestřelí – tak to už je trochu hodně pokusů na to, aby se aspoň jednou trefil, i když vůbec neumí mířit.

Prostě tohle je hranice. A za ni nejede vlak.

 

Hranice, kterou jsem se bála stanovit, protože jsem to jednání omlouvala (sama taky nadávám a nemyslím to tak, říkala jsem si), protože jsem nechápala dostatečně, z čeho ta situace vzniká. Z vnímání.

Chybělo tam to ujištění pro sebe sama, že takhle je to dobře, že vím, proč tak přísně jednám.

 

Není tu láska? Ok. Nemusí. Ale já už pak nechci ten blízký vztah.

 

Když hledáme, co je to láska, nacházíme i hranice.

 

Asi takhle:


 

Člověka, který vás vnímá špatně, nemůžete přesvědčit, aby své vnímání změnil. To může jen on sám a většinou nemá důvod to dělat, protože, už z podstaty agrese, ten člověk to dělá proto, že se chrání před vámi, protože si myslí, že ten špatný jste vy. Tak proč by, proboha, měl měnit svůj postoj?:)

Pokud je snaha, možná se můžete dohodnout na vzájemném neutrálu. Což považuji za dobrý výsledek.

Ale osobně jsem toho názoru, že jakmile dojde k agresi, je to konečná, která se nedá už zvrátit. Tzn. nepřesvědčíte už nikoho, že „si to nezasloužíte“.

Prostě, když jsme v lásce, tak si tohle neuděláme.

Resp. tím nechci říct, že si nikdy neublížíme, protože si zaručeně někdy ubližovat budeme – spíš bych to nazvala dotýkat se:) Ale jde o to, jak sami sebe navzájem vnímáme. Jak se máme rádi.

Jinak v žádné lásce nejsme, pouze v různých emočních obměnách, v něčem menším.

(Píšu to i proto, že jsem byla kolikrát přesvědčovaná, že vracet si něco navzájem je v pohodě.. záměrně ublížit a pak si vzájemně lízat rány je v pohodě: Že jsem hloupá, když to tak nechci. Jenže tyhle situace vznikají i proto, že dotyční aktéři neposlouchají sami sebe, to, co fakt oba chtějí. Pak se snažíme vměstnat do pozic, ve kterých nechceme být, přehodnocujeme, omlouváme se, snažíme se chápat, fungovat, i když o to fakt nemáme zájem.)

 

Zavázat se k Lásce znamená tohle už nejen pouze vědět, ale i navždy pochopit.

 

Hranice

 

Vědomí toho, kdo jsem a kdo už ne. Tzn. když se na mě někdo snaží něco hodit, nepřemýšlet sto let, jestli náhodou nemá pravdu. Ale kašlat na něj a hodit to zpátky:) Protože já přece taková rozhodně nejsem!:)

Mi tohle jednání vždycky přišlo hrozně primitivní.

Jenže je funkční. Bohužel.

Hranice definují i určité zvyšování standardů, pod které už nechci jít. Nebo taky – když se naučím něco nového, měla bych z toho mít asi dobrý pocit:)

Což byla pro mě novinka, protože pro mě je tohle samozřejmost, která se přece už ani nepočítá, vždyť to dělá každý… To mě nakonec vedla k pádům a pochybnostem, co teda vlastně umím a vím, protože jsem to pořád přehodnocovala, převracela a válela tam a zpátky – namísto toho, abych zvedala laťku, tzv. svůj standard, a tak se posouvala i v definici vlastních hranic.. Dost důležité:)

 

Prostě jde o to umět ukázat sílu. Umět ukázat, že vím o přetvářce druhých, že vím, kam míří, že znám ty triky i sebe sama.

 

 

Rozhovor s českým kynologem, který umí převychovat problémové psy

 

Vhodnou inspiraci na otázky kolem agresivity a bojovnosti (a jejich řešení) jsem s nečekanou přesností našla ve zvířecí říši:)

Připravila jsem proto rozhovor s Rudolfem Desenským, který se sám nazývá psychologem psů, především kvůli tomu, že rozumí agresivním, těžce zvladatelným, týraným a dalším „problémovým“ psům a věnuje život práci s nimi. Mnohé z nich se podařilo přimět ke spolupráci postupně i s jejich novými majiteli.

 

 

 

 

Přidávám odkaz na jeho diskuzní fórum. Najdete tam spoustu inspirace. Velmi mě to nadchlo jako skvělý způsob, jak se naučit socializaci a zvládání i mnoha mezilidských situací. Ta podobnost mě fakt baví:)

 

Základy ohledně výchovy psa se můžete dočíst i sami v jeho knize Jak poznat psí duši.

 

***

 

Myslím, že co se týče výuky vlastních hranic, našla jsem si vhodnou cílovou skupinu:) Umět být pevná ve svých postojích a pokynech, to není moje doména, ale zjistila jsem, že psi (a někteří lidé) toto jednání vyžadují.

Nepotřebuji psa s papíry ani psa s dokonalou povahou. Vždy mě lákali „problémoví“ psi, resp. spíše ta možnost některému změnit život.

Nic od toho psa předem neočekávat. Tvořit si cíle až postupně. Mazel to být také kvůli mně nemusí. (ale může:)

Zjistila jsem, že mě baví to objevování.

Že pro mě není důležité, zda je to můj vlastní pes atd. A že tohle poznání můžu využít právě v tom, že si vezmu „cizího“ psa. Ale že chci z něj udělat šťastného psa. Vytvořit rozdíl v jeho životě. I když to mohu udělat jen s jedním psem.

A Rudolf mi s tím pomůže:)

Že to bude možná škola hlavně pro mě.

Že tomu chci dát ten 1-2 roky času, abych se naučila, jak s nimi pracovat, abych získala znalosti. Že mi to přijde fér, že mi to přijde smysluplné, že to bude smysluplně strávený čas a cíl, který se v životě neztratí.

Abych toho mohla dosáhnout, rozhodla jsem se vzít to zodpovědně:) (ne, dělám si legraci). Dát čas našemu vztahu, zjistit, zda to půjde, s kým a jak. Proto jsem ráda za možnosti a lidi jako je Rudolf, kteří se rozhodli denně vstávat ve 4h ráno, aby obstarali psy, abych si já pak mohla přijet, pěkně z Prahy po obídku, se na ně podívat:)

 

Takže někdy na viděnou ve Vlčárech.

 

 

 

 

 

Komentáře z Facebooku