Finance: zase jsem to udělala…

rich_woman_people

Proč děláme práci, která nám nevynáší?

(Nebo v lehčí formě, proč děláme to, co nás nebaví?)

 

Osobně tuhle chybu dělám stále dokola.

Zase jsem prodala svou práci za částku, která je pro mě nepřijatelná.

Nejen, že jsem si za tu službu stanovila nějakou hranici ceny, která už tak byla nízko. Ale ještě jsem šla pod ni! Ano, vím, že děti v Africe trpí a měla bych být ráda za to, co všechno mám. Prý je to dobrá cena, a jestli prý mám něco lepšího, stačí říct.(neměla jsem a ještě jsem se k tomu přiznala) Ale právě pro tyto argumenty nejsem spokojená.

 A už pomalu ztrácím sílu to vysvětlovat. To, že pokud můžeme, musíme nahoru. Právě proto, abychom mohli udělat více pro ty, co jsou zrovna dole. Že naše spokojenost se stavem věcí možná nezabije nás, ale někoho jiného možná ano. Ano, nespokojenost mi stále zůstala:)

 

Takže, proč pracuji, když mi to nevynáší, dokonce ani nezajišťuje základní potřeby, akorát mám z toho stres, zkaženou náladu a problémy, že zas trávím čas tím, co se pro mě stalo slepou uličkou?

Nehledě na to, že z této „práce“ mám úplně nejvíce problémů.

Tu práci jsem odložila. Nechci ji dělat, protože se mi nevyplatí. Věřila jsem v to, že ten člověk ví, jaká a jak na tom jsem, bohužel jsem byla hodně naivní.

Od „na rukou bych tě nosil“ k „mám právo na dodání toho, na co mám nárok“, jinak to postoupí k soudu, jsme to dopracovali za tři měsíce😊

 

Co nás nutí chodit každý den do práce?

 

A co přinutilo mě říct „ano“ na službu, kterou jsem už nechtěla dělat?

  1. Nedostatek financí

     2. „Lepší nějaká práce než žádná práce.“ (i kdyby to mělo znamenat jít s časem a náklady na tu samotnou činnost do mínusu)

     3. „Nemůžu si dovolit být neproduktivní.“ (překvapil mě až tak velký společenský tlak, když jsem si to dovolila)

 

Mezi produktivitou a efektivitou je velký rozdíl.

 

Hodně se vracím zpátky k tomu, jak lze v dnešní době žít co nejvíce efektivní život.

(Právě proto chystám i zmíněný online kurz, kde dodám výběr těch nejlepších principů a informací, které jsem za roky jako „pilná sběračka informací“ posbírala a sama je konečně začínám i aplikovat).

hamster_in_wheel

Přišla jsem do Prahy, když mi bylo 21, abych si našla skvělý job a vydělala si peníze.

Jenže se ukázalo, že to pro mě vůbec nefunguje.

Já sama jsem té nalinkované cestě přestala už dávno věřit.

Chtěla jsem vědět, jak se budu posouvat a kolik budu vydělávat, a to se zdál být problém. Nikdo mi nic jasně neřekl. Pořád jsem začínala, přizpůsobovala, stagnovala, nemohla jsem se posunout. Přiznám se, že jsem ten systém odměňování nikdy moc nepochopila.

 

Když jsem se dostala do stavu, ve kterém jsem teď, kdy mi už nefunguje jediná životní oblast, kdy je toho na mě příliš, kdy se musím začít už sakra rozmýšlet, čemu se chci skutečně věnovat! A jak se v tom stát efektivní.

Navíc, jedno souvisí s druhým. Pochopila jsem už dostatečně jasně, že nemůžu řešit jen jednu věc, aniž bych vypustila ostatní, protože to prostě dlouhodobě nebude nikdy fungovat. Když budu řešit práci, ale nebudu řešit vztahy, nebude to fungovat. Atd.

 

Dle známého citátu problém prostě nemůže být vyřešen na úrovni myšlenek, kterými jsme si ho způsobili.

 

***

Velká část řešení se nachází v nalezení našich limitů. Tenhle postřeh není můj, a tím, že mi byl řečen, u mně způsobil aha moment, který jsem si neuměla sama přiznat. (Mimochodem, to, že je někdo schopný a ochotný nám přesně vypíchnout NÁŠ bod nebo problém, který nás brzdí, si vždy zaslouží ocenění – takhle totiž jde poznat znalost a zkušenost. Navíc, ten člověk to pro nás vůbec dělat nemusí. Nemusí říkat vůbec nic..)

„Sky is the limit“, jak se říká.

Můj limit je limit, který jsem si stanovila a o kterém si myslím, že je pro mě lehké ho dosáhnout.

Podvědomý limit je jako sabotér, který většinou navenek vůbec nedává smysl, ale ve finále se chováme podle něj.

 

Právě to, že mi ta realita byla řečená někým jiným než mnou samotnou, naprosto bez emocí, pro mě byl důležitý první milník, protože už jsem to nemohla schovávat sama před sebou.

Nešlo o to, že bych tyhle věci neznala nebo nevěděla o vlivu našeho podvědomí na náš život.

 

Ale ten prostý fakt, že jde o limit, který byl i vyčíslen v konkrétní situaci, mi nesmírně pomohl pro vyjednávací pokusy.

 

Kdy jsem konečně pochopila, v čem přesně je problém, když nedosahuji částek, které chci.

 

 

***

Přestat být jak malá holka!

 

Což znamená umět se o sebe postarat i finančně, aniž bych spoléhala na kohokoliv jiného.

Na zázračné vyřešení situace, které nikdy nepřijde.

Znamená to netrávit čas prací, která mě nedokáže zabezpečit. Momentálně mám např. práci, která naplňuje cca 25% mých základních potřeb a říkám si, proč tam vlastně jdu? Podléhám tlaku okolí..

 

 

girl_stairsPřiznat si svou situaci a přiznat si, že pro mě jsou peníze důležité. Že už prostě nemůžu akceptovat práce, kde si nevydělám. Nejsem na nějaké studentské brigádě nebo výpomoci, ale v práci!

Právě proto, že spoléhám sama na sebe, očekávám adekvátní ohodnocení, aniž bych musela předstírat, že pro mě peníze přece nejsou důležitější než blaho druhých.

 

Blbost. Nemůžeme přece myslet na blaho druhých, když tím ohrožujeme blaho vlastní. A naopak!

 

 

Přestat být malá holka pro mě znamená i to, že si začnu říkat o finance, a to o takové, které skutečně potřebuji. (S tím už jsem začala, přestože to chce ještě dost vylepšování, tak obecně mi to velmi dobře funguje a většinou i dostanu to, co chci.)

Nenechám jiné osoby, aby rozhodovaly o tom, co potřebuji, a co ne.

Sama si určím cenu a sama za ní půjdu.

(Ano, pro někoho je to jasné, nicméně lépe se to píše, než dělá. Naplňování těch vět už více pro mě neznamená najít si job a čekat na povýšení, až se někomu za pár let zalíbím. Je to pro mě o hledání možností, sebe sama, pouštění toho, co mě neobohacuje.)

Získávat více sebevědomí.

Jde o to přiznat si své potřeby a nezavírat oči jen proto, že mě za to někdo odsoudí.

Vím, že takhle napsané to vypadá jasně, ale kolik z nás to ve svém životě i realizuje?

Já taky chtěla vždy vydělávat a „snažila jsem se“ o to. Ale teprve až teď to začínám skutečně počítat.

 

Vlastní bydlení

Aktivity, které mě baví

Vzdělávání

Přátelé, které chci zvát, aniž bych musela koukat, kolik co stojí, aniž bych se musela cítit zavázaná..

Nebo rodina či lidé, kteří by potřebovali pomoci?

 

Mám tohle vše v budgetu nebo jen spoléhám na to, že to „někdy bude lepší“?

 

Možná to takto zní směšně. Jenže, kolik z nás akceptuje příjmy, které toto vše nepokrývají.

 

Další věc, proč jsem zavírala oči, byla ta, že pro mě byly muka slýchat vždycky doma argumenty typu:

 

„Tohle jde zlevnit! Tamto vůbec nepotřebuješ!“

„Proč je to tak drahé, to neumíš snížit náklady? Já kdybych to navrhoval, tak…(vítězný úsměv).“

Na jednou stranu je to skvělé, protože umím vyjít fakt s málem a hodně si odepřít s prostou výmluvou, že to přece zas tak nepotřebuji. (což je mimochodem, pokud jste to měli podobně, pěkně zrádná výmluva!).

Na druhou stranu i u nás bylo zvykem i úplně zavírat oči před realitou, a to až do extrému. Nedovolila jsem si potřebovat vůbec něco. Natož dokonce to, co chci.

Z toho pak vznikl tenhle odpor k hájení vlastní ceny za práci.

 

Brát si osobně vyjednávání o ceně je chybou.

 

Sama ji dělám a hrozně mě to brzdí:)

 

Jasně, mluvím teď o penězích, ale samozřejmě, že ten progres není jen o penězích. Změna přístupu se týká všech částí v životě, a pak se to vrací zase zpět do finanční sféry.

 

Mrzí mě, že jsem dříve nebyla tak motivovaná věci měnit a nechala jsem to zajít takhle daleko. Na druhou stranu mě to naopak nutí vyvinout si ještě skvělejší finanční i životní podmínky, které mi budou fungovat. A kromě toho, víc se věnovat tomu, co mi dává smysl, a psát tento blog:)

 

Naučit se o sebe pečovat, bez odkladu

 

„Jestli to má být maraton, tak chci mít zdroje na přípravu.“

 

Souvislost peněz s péčí o sebe pro mě osobně byla klíčová. Hodně věcí mi, takříkajíc, „docvaklo“. A ze spousty si už nedělám hlavu, že o ně žádám.

 

Tím, že si neříkáme o peníze, ohrožujeme jen sami sebe. 

 

Až vám někdo řekne, že „ohledně financí jste v tom sami“, tak to můžu jen potvrdit.

 

Na závěr si dovolím napsat výrok, pod který se podepisuji a souhlasím, i když původně není ode mně:

 

„S blbci se NEVYPLATÍ být.“

 

Tím nemyslím inteligenci. Jen to, že do našeho života nic nepřináší (nemusí jít jen o materiálno, spíše o cokoliv pozitivního). Snaží se jen zlevnit cenu, ale sami nepočítají, neznají hodnoty. Neváží si vaší práce, nemají pocit, že něco umíte a máte jim co nabídnout. 

Když to převedu na sebe, tak jsem už pochopila, že za přijetí těchto podmínek prostě nikdy nevyřeším a nezlepším svůj život. Musím prostě začít dělat změny, stát se jinou, být jiná, i když je to pro mě teď „vodvaz“.:)

Už x měsíců vyjednávám o tom, kde a jak budu bydlet, ale vím i naprosto jistě, že cizí ústupek pro mě není výhra. Reflektuji, v čem mi kdo vyšel vstříc. Snažím se talčit na cenu, protože musím. A stejně tak si uvědomuji, že to je věc, pro kterou nechci žít. Nechci vyhrávat na úkor druhého. Tlačit ho k ústupkům na svém vlastním zisku.

 

Zisk je zdravý. V zisku pro obě strany já osobně vidím potřebu. 

 

Zisk nás všechny posouvá..

I když jsem studovaná ekonomka, nikdy jsem metody naceňování v praxi ani nezkusila, protože „by to bylo přece moc drahé“:)

Pěkný článek o naceňování

Převzato: © Ondřej Musil

Komentáře z Facebooku