Jak mi žárlivost :-o pomáhá získávat to, co chci (a užít si to;)

Mucha_Jiri_z_Podebrad_Slovanska_epopej_Wikipedia

Přiznat si vlastní závist nebo žárlivost není ani snadné ani populární…

 

Lidi si neumí přiznat na rovinu, že na něco/někoho žárlí. Že mají komplex, závist. Radši pomlouvají a tvoří zlo nenápadně, než aby se podívali zpříma do očí svým vlastním pocitům. Ne každý se umí postavit svým vlastním stínům. A málokdo má odvahu přijít tak o „lásku“ lidí, které si předtím získal.

Ale přesto, stojí za to to udělat.

Pak totiž zmizí i vaše nejhlubší strachy.

Odměnou se stane osvobození.

 

„Vidíš, co jsi to za člověka?

Běž pryč, do kouta!

Jen ať nevidím ty tvoje hnusné emoce, které TI také patří, člověče!

Co by si o tobě lidi mysleli? TOHLE nikdo nesmí vidět!

Jsi nebezpečný.“ ;-))

 

Nejsme tady zvyklí, že někdo přiznává, že žárlí. Bojíme se víc ostatních, místo sebe samých.

Setkávám se s nepochopením.

Pro mě je vyjádření toho, že žárlím, síla, protože mě pak pohání dopředu. Necítím se méněcenně, nemám komplex. Nic totiž neskrývám. Nehodlám proto někomu ubližovat, jak si myslí ostatní.

Jak si obvykle myslí lidé, kteří jsou více bohatí, třeba úspěšnější, než já… automaticky přijde obranná reakce, když přijdu a řeknu jim. „Hele, já bych chtěla taky to, co máš ty.“

Jenže já to dělám s postojem, že řeším, jak to můžu získat taky… ne s tím, že chci poškodit druhého, aby to neměl nikdo z nás. Jenže to už si tady v ČR nikdo neuvědomuje. Jsou už asi tak vycvičení špatnými zkušenostmi s námi, závistivými Čechy.:)

A to jsem si kdysi myslela, že jsem jiná.:)

Jenže právě proto jsem mnohem dál, umím v tomto směru fakt ovládat svoje emoce:) Asi bych se měla spíš naštvat, že to nikdo nevidí… Jsem ale už tak frustrovaná, že ani tohle už nejde:)

 

Žárlivost/závist ještě nemusí být důvodem ubližování. Nemusí to být ani špatné emoce. Naopak.

 

Mnozí z nás na své vlastní „osvobození“ zneužívají druhých, méně vědomých lidí.. Většina lidí totiž není dobrá – nemá s vámi dobré úmysly, i když si možná myslíte opak. Řeší jen sebe. Zlo, kterému se nepostavíme, vede k recidivě. A jsou chyby, které se nemají odpouštět, zvlášť, když na to dotyčná osoba čeká jako na svůj právoplatný nárok.

Naopak si všímám, že ti nejvíce „asertivní“ jedinci mají největší problém s úctou k druhým lidem. Proto jim to tak (v našich očích) jde;) Respektují příliš málo nebo vůbec. Neřeší lidi. Proč má být takový člověk pro mě vzorem?

Resp. pro mě není a já vím, že toto můj leader není… Právě kvůli tomu, že oceňuje nejvíc jen sám sebe.

Zamyslete se, prosím, předtím, než budete chtít oficiálně pracovat s lidmi… Proč to vůbec chcete? Pro svoje potvrzení toho, že jste lepší? Chcete mít nadřazenost, moc a kontrolu, protože se tak moc bojíte, že by to jinak bylo naopak? A ti looseři a psychopati dole by najednou mohli stát nad vámi? Kdo ví, co by s vámi ještě vymysleli, co by s vámi bylo? :))

Chápu, že za takového předpokladu je tato myšlenka dost děsivá.:)

A ještě odbočím:

Přála jsem si být bohatá. Přála jsem si patřit mezi „elitu“, ty uznávané (ano, chápu, že i toto každý vnímá jinak..)

Jenomže časem jsem zjistila, jak moc jsou ti lidé často sami vyděšení.

Vyděšení o to, že mohou o to, co mají, přijít…

Že jim „ostatní“ něco vezmou.

A to je problém.

Pokud elita takto přemýšlí, pokud se bojí „davu“ a staví se proti lidem… začíná hájit své pozice a obrací se tím proti lidem.. namísto toho, aby šla dopředu… pak je to problém. Protože pak ta „elita“ něco významného podcenila… To napětí bude jen eskalovat, možná proto, že jedni i druzí přestávají stíhat a přestávají se hlídat.

A jestliže platí „všeobecné tvrzení“, že jsou „dole“ jen hlupáci a lidé nevědomí a morálně zkažení… pak bych i já musela být hloupá a morálně zkažená.;) A ano, píšu to na rovinu, přestože se za poslední dva roky vyskytlo kolem mě hodně lidí, jejichž zájem se točil a točí jen kolem toho dokázat mi jedno i druhé;)

Člověk se tak o sobě sám dost dozví… ten tlak je pro mě ta největší challenge, protože, i když se děje něco, co „není fér“, tak se snažit to ustát… Až teď vidím, kdo jsem a kdo ne, co na mě kdo hází, jak mě vidí moji blízcí, co mě vlastně vůbec neznají… Jak jsou pohledy lidí relativní, co vše si dokáží vykonstruovat, že dělám, jak se chovám… neuvěřit těm hlasům, které říkají, že jsem jiná, než jsem nebo naopak… až potom se vše ukazuje. Až pak jsou osobní závazky k sobě nebo myšlenky o sobě na úplně jiném levelu, protože máte chuť chovat se stejně… a po čase, v tom prostředí, začnu na sebe přebírat to, jak mě vidí, až takový začnu být… psycho… I to je zkušenost, kterou mi lidé chtějí zprostředkovat;) Jak si sebe přestat vážit – a časem se to i začíná dařit. Kéž by všichni znali lásku a pomohli druhým udržet si lásku…

 

A se strachem vidět vzadu to, co zbylo, co bobtná… namísto myšlenek jít vpřed, dělat víc, tvořit lepší….

Přidaná nadřazenost, arogance, namyšlenost, EGO („Já jsem moc nebo oni jsou málo?“) či pohrdání od těch, kterým se teď svěřuji, že bych si také něco přála chtít… Tak vlastně souhlasí s tím, aby k nim lidi byli pokrytečtí, protože ty, co s nimi jednají rovně – přímo, „trestají“, namísto si nechávají po boku ty, kteří jim do očí neřeknou nic;) Je pravda, že v té chvíli přestávám mít důvod i chuť pro toho člověka pracovat – vlastně, rozhodl o tom on sám;)

(Koneckonců, jediným povoleným člověkem u královského dvora, který směl mluvit tak, jak si to myslí, byl přece králův šašek. S daní, že to může být vždy otočeno do vtipu. Král je po smrti. Ať žije král! Ale jen pár chytrých králů z naší historie mělo i chytré šašky, kteří zprostředkovávali „pohledy lidu“.

Třeba Jiří z Poděbrad. Mimochodem, má velmi zajímavý příběh a životopis, jako jediný český král nepocházel nepocházel ze šlechtické rodiny, ale na trůn se nakonec prosadil využitými okolnostmi i jeho schopnostmi. A tak se stalo za středověku, kdy společnost byla úplně jinde a on evidentně také…) A jak se říká, kdo se ze své historie nepoučí, je nucen ji opakovat.

 

Nacházíme v životě učitele i příležitosti k učení.

Člověk, který nás pozvedne, i člověk, který nám ubližuje, jsou nám pozitivním i negativním učitelem.

Negativní učitele však potřebujeme jen do té doby, dokud od nich nebudeme schopni sami odejít.

Tohle je totiž jejich lekce pro nás.

Pochopit ji ale musí každý sám.

 

Budeme manipulováni a umisťováni do příběhů jiných lidí, jejich myšlenek, výkladů toho, co si oni myslí, že víme nebo nevíme, záměrů tak dlouho, dokud nezjistíme, KDO JSME MY, jaké jsou naše myšlenky a záměry a co si chceme prosadit my – co je pro nás důležité. Pak ti „špatní“ už nebudou mít v našem životě místo, odejdou sami nebo se prostě rozplynou… Protože pak už nás nemusí nikdo učit poznat, co ve svém životě mít nechceme. Až pak nastupuje cesta k jednotě…

Nesmíme ale zklamat ty, co nám věří. Ty, co nám nevěří… to už si musíme sami odpovědět, jestli nám to za to stojí… na to není lehká odpověď.

 

Když chceme někomu ubližovat nebo mu dát najevo, že jsme lepší, dělejme to aspoň s úsměvem:)

 

S tím jde totiž všechno líp.:-p 🙂 Pardon.

Jen tak na nás nikdy nepřijdou, že vlastně, ony ty naše pocity a záměry taky nejsou často úplně nevinné;)

Né, nenavádím.:) Jen nově nabytá moudrost:) Ale děkuji za tu lekci…

Lidská psychika je občas velmi zábavná. Ten, kdo s ní umí pracovat, získá cennou dovednost a nadhled. Musím se už smát, jinak bych musela brečet, nebo být naštvaná, sesypat se, rezignovat nebo to neřešit vůbec…

Chápu, že za tento článek mě nebude mít už vůbec nikdo (ani ten zbytek z nikoho:) rád, že je to naprosto odsouzeníhodné, jak zase útočím (ano, útočit první je hloupost, nedělejte to – takhle se psychického násilí na sobě a tlaku nezbavíte, akorát si přiděláte další problémy – a komu jinému, než zase jenom sami sobě:)

Takže takhle ne.

 

Nejúčinnější metodou pomsty je vlastní úspěch;)

 

Ať jsme naštvaní na cokoliv/kohokoliv, musíte se odteď rvát především sami se sebou. Dokazovat to sami sobě. Pracovat na sobě jinak a lépe, než kdy předtím.

Jen tak můžeme dokázat, že jsme přece jen lepší, než si o nás myslel objekt naší závisti.:) Který tímto svým postojem, ve vší vážnosti, dokonale klesne.

Ale zpět k tématu.

Činnost děláme hlavně pro sebe a ze chtění svého vlastního nitra. Ne jako důkaz ostatním, že na něco máme, nebo z pomsty. Jinak nás to stejně dožene a budeme nešťastni. Nebude to naše.

 

Závist a žárlivost jsou emoce, které nás mohou dovést k pravému štěstí

 

A teď to nejlepší.

Jsou to skvělé emoce. Mám je moc ráda.

Naslouchám jim a inspiruji se jimi. Vítám je u sebe jako své průvodce.

I ten největší zoufalec s depresí – pokud zažárlí, žije! 🙂

Přece ještě existuje něco, po čem tajně touží.

Zabodnou se totiž nekompromisně jako osten přesně,nesmlouvavě a bezostyšně tam, kde je právě potřeba. Vždy mi přesně poradí, co bych vlastně pro sebe chtěla. Přesně mi ukážou to, co jsem v sobě potlačovala, ty touhy, sny a přání, které jsem si nedovolila, všechno to, co jsem kdy chtěla a o čem jsem snila, jen jsem ze strachu z té velikosti radši zasunula svůj sen do podvědomí, než abych se pokusila si ho splnit;) Je to čistá vlastní zbabělost, (které je na čase vzdorovat).

A závist a žárlivost přesně tyto niterní touhy každého z nás vždy vytáhnou na světlo. V těchto pocitech jsme sami sebou a v souladu s tím, co aktuálně chceme.

Ne s tím, co si vy/myslíme, že chceme…

 

Někdy totiž často sami nevíme, co si sami v nitru přejeme, dokud to jinde nevidíme:)

 

Ano člověče, tohle je to pravé přání.. tohle je to, co chceš také, protože vidíš a žárlíš, jsi prokouknutý… jsi prozrazen;)

 

Otázka zní, co s tím budeš dělat?

 

Jak pro sebe využít závist nebo žárlivost?

Jde o pocit.

Ne o konkrétní objekt touhy.

Když se nám podaří identifikovat, co vlastně chceme zažít, našli jsme i to, jaký život chceme žít. Jaké emoce v něm chceme zažívat, jak se chceme cítit.

Závist i žárlivost jsou nám v tom dokonalým, nejlepším pomocníkem.

Když třeba budete závidět kamarádovi jeho ženu:), tak řešení není mu ji přebrat:) Ale přiznat si, že nějaké její vlastnosti jsou přesně to, co byste v životě chtěli zažívat i vy.

Využívejme tyto emoce jako inspiraci. A pro tu hledat v životě cestičky, jak si ji přinést i k sobě.

Protože závist nebo žárlivost nejlépe ví, co nás udělá šťastné…

 

 

Nezáviď, nežárli…

 

ale pojď za tím cílem,

 

který je i Tvůj, zažij i Ty,

 

radost,

 

dosažení, naplnění, euforii…

 

z Tvého splněného přání,

 

plánu a cíle,

 

transformuj se,

 

podle Tvých představ.

 

 

Úkol pro tebe: Manifestování emocí a jejich transformace

 

Vzpomeň si na okamžiky, které tě vedly k žárlivosti, k tomu že jsi něco chtěl/a. Může to být něco hmotného/nehmotného. 

Představuj si, jak se cítíš, když toto zažíváš ve svém život také.

Své plány a předsevzetí na letošní rok formuluj podle těchto pocitů.

Nakresli je. Pomáhá to „zapsat“ si do podvědomí tyto pocity díky jejich prožitku při kreslení. Vezměte si na to pastelky a papír metr x metr:) Jako ve školce:) Žádné flákání.

Mít to vše jen v hlavě nestačí, protože si později nevzpomenete, co jste přesně chtěli, jde i o tu formulaci. 3-4 hlavní cíle zapisuji i na kartičky (spíš něčí vizitky) a nosím je v peněžence, takže si je bezděky přečtu i několikrát denně, i když na to přímo nemyslím.

Poslouchejte motivační nahrávky, kdykoliv můžete, při cestách atd., pořád dokola.. a spojujte je s tím, co chcete.

Proč to všechno? Protože si tím udržujete pozornost.

Vypadá to lehce nebo nepodstatně, ale je to těžké si ji udržet. Těmito triky si tu pozornost udržíte i v běžném dni, kdy už nemáte čas sedět doma u diáře, přemýšlet a plánovat… A o to přesně jde, udržet ji nejen o víkendech nebo volnu, ale každý den.

Většinu věcí jsem osobně začala poctivě dělat až loni a letos, jasně věděla jsem o nich, ale nedělala jsem je. Teď je prožívám do morku kostí. Pokud ještě chcete dál čekat, až vám já řeknu výsledek, klidně – ale myslím, že je poznáte;) Nicméně už ten proces tvoření byl magický.

 

Případ č. 2

 

Na druhou stranu, proč na žárlivost, závist svádíme i své vlastní chyby a čím dál více se toto zdůvodnění stává všeobecným alibismem?

Čím (ve svých očích) úspěšnější a více na výši, tím se cítí jinde oproti druhým… Získané „právo“ na rozum, autoritu a vyšší pravdu nejde ruku v ruce s rozmyslem, soudností, osobní vyzrálostí, moudrostí, zodpovědností…

Nechci moralizovat, nejlepší výchova jednoho takového případu se stala v Praze poté, co jsme přišli k autu zaparkovanému přes dvě místa, líně nesrovnanému, stála na něm nálepka: „Parkujete jako piča.“:)

Úplně mě to pobavilo, nicméně můj společník měl hned jasno v tom, že oni jsou ti dementi, když lepí na jeho super auto nálepky, že to nepůjde dolů… prostě mu jen závidí a chtějí škodit;) Chyba přece na jeho straně není, i když byla zjevná..

Já bych se nad tím tedy aspoň zamyslela;-p

Nedávno jsem si na tu nálepku vzpomněla a našla jsem je! Díky, MACHO-PARKING, smála jsem se v pátek díky vám asi 1,5 hod v kuse.:-D

Zas o trochu líp rozumím, o co jde a jak přemýšlíte. Nebudu si pak brát některé věci v práci nebo s prací tak osobně.

 

P.S. Chápu, že mi to nevěříte, ale já jsem docela zvyklá dostávat to, co chci;) Asi i proto jsem v životě s těmito emocemi docela srovnaná – používám totiž návod výše.

Mějte se fajn.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře z Facebooku