Jak zapomínáme na to, že svoboda není samozřejmost

boat

Stále více se utvrzuji, že o naši svobodu se musíme aktivně starat a podporovat ji, aby rostla. Jinak vymizí dřív, než si toho stačíme všimnout.

Prvně, toto nemá být článek o politice. Koho jsme si zvolili, toho máme. I tady uplatňujeme svobodnou volbu. Vše začíná u nás samotných.

 

Cítíte se opravdu svobodní?

Kolik z nás si toto může dovolit říct?

 

Není to tak dávno, co bylo zrušeno nevolnictví, a to nemluvím o starších událostech a poměrech naší historie. Dnes žijeme nejspíše v demokracii a celkem svobodně se můžeme rozhodnout, co budeme se svým životem dělat. Přesto je však potřeba si uvědomit, že pozůstatky nastavení a přemýšlení dob minulých si nosíme stále v sobě. Někteří víc, někteří méně. Pokud ale vlastní svobodu aktivně nehledáme, znamená to, že se nacházíme v područí nesvobody. Děláme, co říká někdo jiný, jsme snadno ovladatelní. Hlavně, že to přináší potěšení, odměnu nebo komfort…

 

Pokud svobodu záměrně pro sebe nebudujeme a nepodporujeme, vytrácí se z našich životů.

 

Když nechceme svobodu, nacházíme se v dění, kde hlavní roli hraje kdokoliv jiný než my. Jsme zmatení, ztrácíme se ze svého života i my sami. Resp. zodpovědnost za nás přebírá někdo jiný. Bohužel, nic jako „stav klidu“ neexistuje. I když bychom si všichni přáli občas spočinout a nic neřešit.

Ale nemusíme přebírat kontrolu nad vším. O to ani nejde.

Jen je potřeba víc převzít odpovědnost za naše směřování, aniž bychom byli tázaní, zda se nám to líbí nebo ne, zda je to příjemné nebo ne.

Vymanit se z nesvobody je těžší, než se zdá. Bylo by skvělé, abychom na to nezapomínali. Obzvlášť dneska, když vidím, jak bereme svou svobodu za samozřejmost, mám trochu obavy, zda vůbec poznáme, že ji ztrácíme. Jsme zvyklí na totální bezstarostnost, dostatek, světlé zítřky a naděje, plnění si toho, co chceme. Prostě co chceme, za tím si jdeme, a je to. Říkáme si.

Ale nemusí to tak být.

Chybí mi tady aktivnější ověřování své úrovně svobody. Třeba, když po mě někdo něco chce, jak se cítím? Udělala jsem někdy něco, s čím nesouhlasím nebo co nechci? Jak často? Jaké mám obranné mechanismy, abych si svou svobodu zachovala? Co dělám pro to, abych si ji do budoucna zajistila? Tohle jsou drobnosti v každodennosti, které se počítají. Postupně můžeme zkoušet víc.

Poslední dobou se hodně zamýšlím i nad tím, které hodnoty jsou pro mě natolik důležité, že bych pro ně snesla i nesnáze. Svoboda (i v možnosti podnikat, v čem si zvolíme) je jednou z nich.

Další rys, na kterém bychom mohli zapracovat, je úroveň naší národní integrity, vědomí kořenů, odkud všichni pocházíme.

Podobně i jiné národy jsou mnohem zdatnější v připomínání si jejich vlastní nezávislosti. Toho, proč ten jejich stát vůbec vznikl, a co předchozí generace obětovaly pro to, aby ta dnešní mohla žít tak bohatě, jak žije. Jsou s tím sžití a semknutí. U nás toto povědomí chybí. Jednak jsme se historicky často na dlouhou dobu ocitli v područí, takže to na nás zanechalo stopy. Nicméně právě proto máme jedinečnou příležitost znovu najít a pochopit, že jsme opravdu špička. A máme na to být silnou a schopnou zemí s přednostmi, které nám může zbytek světa maximálně závidět.

Předpokladem ale je být si vědomi své svobody, kterou máme, a nenechat se v ní šidit. Zda si začneme klást i vyšší cíle než to, být na někom jiném závislí. Zda začneme vůbec řešit vážněji otázku, co tedy od života chceme. Myšleno tak důležitého, že za tím i půjdeme. Ihned, co se pustíme do realizace těchto cílů, zjistíme, jak je zachování své svobody skutečně náročné.

Komentáře z Facebooku