Je pro vás svět ústřicí?


S potěšujícím nadhledem a mírně pobaveným úsměvem berete svou ústřici mezi dva prsty a vkládáte ji do úst. Vychutnáváte si každé sousto a nikam nespěcháte.

Víte, že to stejně nakonec dopadne tak, jak chcete vy.

Zvolili jste si svou ústřici.

Jíte ji přesně na místě, na kterém ji chcete jíst.

Máte ze sebe dobrý pocit, protože se vám většina činností konstantně daří. Rozumíte věcem kolem vás i tomu, co se zrovna děje. Dosáhli jste jasnosti, díky které se vám daří na ně reagovat s pochopením.

 

Můžeme žít život, který je naším delikátním výtvorem.

Sama bych si přála, abychom trávili více času s našimi úspěchy a dokázali si je společně užívat. Život jako ústřice je život, za kterým potřebujeme dojít. Namísto ústřice se z něj může stát i jeden velký zmatek a temná stoka, která nás válcuje a mele ve víru dolů. V té chvíli nemyslíme na ústřice, myslíme jen na to, až budeme pryč. Na záchranu. Vysvobození?

Napíšu vám něco o podobném období, kdy mi zpětně dochází, jak moc jsem byla při zemi. Jedním z paradoxů je, že nás všechny život válcuje tak dlouho, dokud si to sami neuvědomíme. Pro mě to byla jedna z nejtvrdších lekcí, protože jsem za ni platila roky i celkovou změnou sama sebe. Už jsem nemohla tvrdit, že jsem někdo (s nějakými vlastnostmi a přesvědčeními o sobě), protože jsem se už stala někým jiným. To je občas těžké vidět. Říct si: „Jo, fajn. Takže takhle to teď je.“

 

Jak si můžete dovolit vnímat vaši ústřici, když se slepí brodíte bahnem?

 

Kdybych měla zhodnotit svých minulých deset let života, řekla bych si, že:

 

  1. Prvním úkolem je naučit se vážit si sama sebe
  2. Druhým úkolem je najít si prostředí, do kterého patříš
  3. Třetím úkolem je více hledat to, co miluješ
  4. Čtvrtým úkolem je vědět, že máš co nabídnout, a použít to
  5. Pátým úkolem je více si hrát a bavit se

 

Pokud si vy sami nedáte hodnotu, nedá vám ji nikdo jiný.

 

Ano, opět tohle motto, které tady i jinde budu používat častěji. Dokonce, pokud si neuvědomujeme svou hodnotu, bude ji používat někdo jiný. Zdarma. Nedozvíme se o tom. Nezpeněžíme to, co víte, ani sami sebe. Protože si nejsme vědomi toho, co nabízíme. Nabízet můžeme jen to, o čem víme, že to máme.

Není to škoda?

Když jsem nedokázala uvěřit tomu, že něco můžu nabídnout, tak jsem nic nenabízela. Nebo jsem se – řeknu to – podbízela, nabízela příliš. Když nesledujeme, v čem jsme dobří, neumíme udělat ze špatných věcí výhodu, nevyužíváme příležitosti k tomu, abychom „prodávali sami sebe“, naprosto tím přehlížíme náš vlastní potenciál. Nehledě na to, že tento přístup nezajistí dobré výsledky, ať už se snažíme o cokoliv. Děláme se malými a žijeme v malém světě svých možností, vůči kterým jsme slepí. (A kdo jiný to má poznat líp než my?) Skvělá věc je, že to, jakou hodnotu z nás budeme světu nabízet, je zcela na nás. Můžeme vyprodukovat opravdu hodně hodnoty a spoustu úžasných věcí, pokud budeme chtít. Je to jen na nás.

Tím pochopením jsem si přehodila výhybku v mysli, kdy jsem si opravdu uvědomila, že musím začít prodávat sama sebe. Denně, vždy a všude. Ukazovat to, v čem jsem skvělá, a co mi jde. Mluvit o tom, všude, kam přijdu.

Jen tak si mohu kolem sebe vytvořit tým lidí a zákazníků, kteří se mnou souzní, a kteří hledají přesně to, co nabízím. Přestat se nabízet, ale začít prodávat. Stát se sama pláství medu, na kterou sedají natěšené včely, protože dostanou sladký nektar. O kterém přesně vědí, jaký je a o čem bude.

Takže úkol je přesně si definovat, co chceme nabízet, a vystavět se kolem toho.

Další věc, kterou jsem si v počátku plně neuvědomovala, bylo, že interakce mezi lidmi jsou vzájemné. Plýtvala jsem svými znalostmi a tím, co umím, k tomu, abych se ukázala před jinými lidmi. Zavděčila se jim. Dokázala, že „na to mám“, že ne/jsem taková. Vyplýtvala jsem veškerou svou energii na to, abych ji rozdala do vzduchoprázdna za uznání, které stejně nikdy nemohlo přijít. Opravdu hloupost.

Protože jsem nedokázala vidět hodnotu v tom, že přece něco taky sama vím. Taky mám vlastní názor. Že to, že s někým mluvím, že jsem k někomu upřímná, že pokládám otázky, které mě zajímají, tak to má taky hodnotu. Odpovědi bez otázek samy nepřijdou. Buďme proaktivní a klaďme otázky, ale buďme si  i vědomí, že to děláme a je to úžasné. Vážit si sebe sama si můžeme už za zdánlivě malé věci.

 

Rozdávat znalosti a názory zdarma patří mezi plýtvání hodnotami.

 

Prvně, neberte mě doslova. Investice do druhého se vyplatí, když ten člověk ví, co mu předáváme, uvědomuje si to, použije to.

Ale tato definice platí tehdy, když si lidé vezmou naše znalosti a potopí je na dně svých vlastních potřeb. Potopí s nimi i nás, tím, že to ničím nevykompenzují nebo jich využijí na náš úkor. Pak ztrácíme. Navíc se to vrací k tématu podbízení. Pokud si někdo o naše znalosti a názory nepožádá, nedávejme mu je. Někdy je to tak dobře, protože ani ten člověk je nepotřebuje. Není stejný jako my.

Je potřeba si uvědomit, co nabízím, a řídit to.

Nerozdávejme se zdarma. Je toho plný svět i internet. A je to zbytečné! Všechny ty informační emaily, zahlcující spamy, informace z života xy dalších lidí, od kterých jsem si kdysi něco koupila.. Opravdu je to nutné? Podle mě, plýtvání hodnotami tam, kde to není potřeba, není prodej.

 

 

Takže, kde je ta ústřice?

 

Když víme, kde je naše hodnota a potenciál, když ho nabízíme tam, kde je potřeba. Když tím zpětně vyděláváme. I obyčejné věci se pak mohou stát zábavou. Pokud chceme, můžeme tak začít měnit svůj život. Nechat spoustu dramat „prostě zmizet“. Nebudou už tak zajímavé.

Komentáře z Facebooku