Když jediné „logické“ řešení je nechat TEBE

tea

 

Jediná spravedlnost na světě, na kterou se můžeš spolehnout, je ta, že svět není spravedlivý.

Díky Bohu.

 

A ani žádný člověk není sto procent spravedlivý.

Nechtějme to po sobě.

Jsme prostě jiní.

A naše hodnocení jsou povětšinou subjektivní a tvořená na základě emocí.

Jediné, co na to můžu říct, je: Pracujme na sobě víc!

Cesta, kterou já vidím, je pracovat na sobě víc. Není to ani příjemné, ani spravedlivé, ani milé. Nemusí to být ani vždycky pravda, protože někdy sami odsuzujeme nebo hledáme soudy, aniž by byla situace objektivně špatně.

Ale i přesto, pracujme na sobě víc a měňme se k lepšímu.

 

Moc dobře to znám. Celý můj život je o tom, že mě někdo „nechá v tom“, protože se dostatečně  neznáme, nekomunikujeme, nechápeme, nedůvěřujeme atd. atd. atd. Milion věcí – asi problémů. Jsem už tak zklamaná a naštvaná, že se stává, že nechci nikoho vidět, někomu věřit. Musím se spoléhat sama na sebe, „pomoc“ beru jako ulehčující plus, kterou ale vím, že je závazkem, komplikací, zas něčím, co musím řešit, komu se dávat, přitom sama vůbec netuším… Necítím vztah, necítím podporu, necítím nic.. neodvažuji se na ni skutečně spolehnout. Vždy se snažím mít „plán B“ (+ další, kdyby něco nevyšlo…), i když mě to už totálně vyčerpává.

Fakt to takhle musí být?

Nemyslím si.

Ne.

 

Teď mám jen jeden plán A.

Jedu podle plánu A a nemám žádný jiný plán…

Je to jediný plán, který mám!

Cokoliv se na něm stane, nemám náhradu za plán A!

Co když se stane…tohle, támhleto, ono, tohle, tohle, co se mihlo kolem..to, co nestíhám řešit:)

Chci se prostě spolehnout na jeden jediný plán.

 

Protože se děje něco úžasného –  je to mnohem větší jízda!

 

 

Karty už byly rozdány. Hrajme s tím, co máme.

Někdy můžeme mít pocit, že se nám děje něco nespravedlivého. Co si fakt přece nezasloužíme!

Ale pak najednou přijde situace, kdy naopak získáváme „nespravedlivě“ výhodu – něco, co chceme. Jenže, cítíme se, že nám to něco spadlo do klína, že jsme pro ty věci nepracovali tak moc, jak jsme si mysleli… Co to má znamenat, že je to tak easy?

Jenže o tom to, podle mě, přesně je.

Umět prostě vstoupit do dveří, pokud jsou otevřeny.

Protože pokud to neuděláme, pak se k nim možná budeme chtít ještě vrátit. Ale bude to už jiná situace, jiný čas, a jiné, zabouchnuté, dveře. Nedostaneme se dovnitř ani kdybychom stokrát škemrali.

„Nespravedlivých výhod“ (původně termín Iva Tomana) bychom měli umět využít. Jsou to dary, které k nám přichází, něco jako tajné kamínky na naší cestě. Můžeme kolem nich prostě projít… Nebo si tu šanci vzít.

 

Každý z nás máme přednosti – naše esa – na kterých potřebujeme stavět. Snažit se horovat nad něčím, co stejně nemáme nebo čeho nemáme dost, je, podle mě, zbytečné.

 

Své vlastní karty v ruce ale používat můžeme, kdykoliv chceme.

 

Mě taky často mrzí, když mě někdo nepřijímá takovou, jaká jsem. Co zrovna chci nebo potřebuji. Muset se „zařazovat“ někam, kde přitom vůbec nechci být. Protože nechci být sama, dělat ústupky, mám být přece tolerantní…

Jenže k čemu vede takové chování? Ano, správně – k opuštění:)

Deklaruji to už téměř za jistotu, pokud nedojde ke změně:)

 

To, že někomu nezapadáme do jeho plánů, není vada. Ani my se nechtějme přizpůsobovat do vztahů (pracovních i osobních), které nejsou pro nás. Nejen, že to nevede k, pro nás!, pozitivnímu výsledku. Ale naopak nás to od něj přímo odvádí.

 

V těchto chvílích mi pomáhá přepnout si myšlení ještě více do pozitivna. Být lepší. Ne zatrpklejší. („Be better – not bitter.“ – Oprah Winfrey) 

Přesně na tyhle situace mám extra seznam svých dobrých stránek, toho, co se mi podařilo, čeho si na sobě vážím a v čem jsem excelovala. Když už plavu ve vodách těžkých vztahů nebo komunikace, kdy vůbec nechápu okolnosti té chvíle, už je mi jasné (nejen hlavou), že tohle mi nikdo nevezme, že to jsou věci, o které se můžu opřít.

I když je někdy těžké vydolovat ze sebe další posun.

Taktéž se mohu opřít o to, kam směřuji…

Nikdo jiný vám, většinou, nebude sám říkat, v čem jste dobří. (ale často vám někdo jiný bude říkat, co byste měli dělat jinak než právě děláte:)

Upřímnou zpětnou vazbu taky úplně nečekejte, že je to samozřejmost, kterou vám nabídne každý. Není to tak.

Stejně tak s informacemi.

Takže uvědomění!

 

Když si přijdu zbytečná, je čas na revizi vztahu sama k sobě. A pak k okolí.

Je to kontrolka, která hlásí, že je něco fakt blbě. 

 

Že je čas začít se starat taky o sebe.

 

Jaké vztahy jsem si to vytvořila? Že v nich „logicky“ nejsem tak důležitá?

 

Tím myslím dávání i přijímání. To, že je to podporující.

 

Nemůžu jít do vztahů jako někdo menší, než jsem. To nedává smysl.

(I když se o to lidé mohou snažit vás do té pozice dostat – vpasovat nás někam, kde nejsme – ale o to přesně jde, umět to rozpoznat a vykašlat se na to. Pokud se budeme přizpůsobovat něčemu, co nejsme, dřív nebo později to stejně povede jen ke snížení naší hodnoty).

Ve chvíli, kdy si to takto propojím, dává mi to smysl.

 

Takže otázkou spíš je:

 

Co nabízím?

A jak si toho cením?

 

 

Komentáře z Facebooku