Kolik našich vrstev musíme prolomit, abychom se dostali k tomu, kým jsme?

naha duse

Kontroverzní. Nedávno jsem na webu Creative Life nalezla sérii fotografií, za které jejich autor získal ocenění Czech Press Photo:

 

Odkaz na článek zde. (© 2014-2016 Creativelife.cz)

 

Připadá mi paradoxní, že vydáváme ocenění a uznání za fotky druhých, kteří vypadají beznadějně. Prostředí, které je obecně považováno za nestandardní či zakázané, nás má utvrdit v představě, že skutečnost je taková, jak jsme si celou dobu mysleli. Mně ale ty fotky nepřijdou výjimečné. Zachycují iluzi.

Proč se nikdo z nás nezajímá o to, jak může pomoci k tomu, aby nevznikaly tyto obrázky? Nemyslím teď dané fotky. Ale ty bezvýchodné situace na nich. Ta nevíra, bezmocnost, beznaděj. A to, že nikdo z nás neumí ukázat nebo předvést něco jiného? Kromě kopírování a přizpůsobování se stávající realitě. Prostě neděláme nic, nesnažíme se o změnu. Jen těžíme ze situace druhých.

Místo toho, abychom využívali celé naše možnosti, využíváme jen zlomek z možností našich i ostatních, abychom za to dostali veřejné ocenění, které však taktéž většinou nemá hodnotu, kterou by zlepšilo svět kolem nás. Kdy jediný fakt ohledně ocenění je ten, že jsme my jako jednotlivci byli oceněni..

Jestli tohle není společenské Ego, tak co teda?:)

(Píšu záměrně společenské, protože chápu, že ocenění je potřeba – nikdo z nás se nechce cítit na okraji:) Je to společné téma, jak tohle celé naše chápání úspěchu změnit.)

Když se koukám na ty fotky, říkám si, proč jsme tak slepí a nedokážeme se koukat podrobněji za to, jak věci navenek vypadají. Nebo jak je vnímáme my. Kreativní výjevy považujeme za kreativní, i když na nich často nic kreativního není.

Žádná nová myšlenka. Sdělení. Jedinečnost. Jen kopie ztvárnění obrazů, které jsem už kdysi někde viděla, nejspíš u jiných autorů staršího data, kteří jsou na školách a v učebnicích pokládáni za vzor a inspiraci.(Použiji opis z programování: proč se všichni učíme stejné patterny, a ten, kdo jich umí víc, je lepší? Vždyť je to pořád jen pattern:)

Ale kde zmizela tvorba?:)

Přijít s něčím novým, přinést sebe sama, to už je umění. Měnit sny v realitu.

 

Selháváme každý den, když neumíme a nedokážeme dávat lásku tam,

kde je to potřeba.

 

Osobně si zároveň myslím, že nedokážeme darovat nic, co první nedostaneme. Byť se považuje za duchovní dávat a dávat. Nesouhlasím s tím. Nejprve potřebujeme sami dostat, pak můžeme dávat. Dokud sami nemáme, nemůžeme ani dávat.

Takže, pokud znáte lásku a umíte ji žít, předejte to dál!

Obzvlášť, když vidíte ženy, dívky (a další), kteří sami sebe nevidí…

Myslíte si, že ženy, které se prodávají, jsou tak hloupé, že na víc nemají? Že jsou to beznadějné případy bez budoucnosti? Je mi líto, že drtivá většina lidí odsoudí to, co někdo druhý dělá, aniž by to pochopili, proč to tak je a čemu věří.  Radši budeme slepí, budeme mlčet a brát, protože.. vlastně si na to neumím odpovědět.. Mohlo by nás to zranit?:)

 

Pokud skutečně znáte lásku, tak víte, že nebolí… A už vůbec ne ta s sobě samým. I když nás okolnosti a lidi budou ranit znovu a znovu (nikdo se tomu nevyhneme). Předejte to dál! 🙂

Slupujme postupně ty vrstvy a masky toho, co považujeme za normální. A to tím, že budeme směřovat k jasnosti. Vyhnat zmatek z našich životů. Toto často opravdu potřebujeme.

 

Vězte, že se to dá naučit. Je to naše selhání, že to neděláme.

Že nemáme fungující rodiny, fungující zázemí, fungující prostředí. Že nevidíme nic jiného než lidi poblíž nás, které už známe či jsme jen na ně zvyklí. Už zase ten komfort! “Cizí” lidé jsou pro nás cizí.

Přitom je to nesmysl, máme tolik společného. Bojíme se jako děti:) Vystrčit nos a poznávat to “dobré i zlé”. Tvořit svůj vlastní vliv pozitivním způsobem. Ukazujme lásku tam, kde není, snažme se to předávat. Přála bych si, abychom víc uměli to, co neumíme. Nechat druhé “prostě roztát”. Z našeho jednání.

 

Na závěr mám jedno z ústředních mott Oprah Winfrey. Tak to použijme k sebesoucitu i k soucitu s ostatními.

 

„IF YOU KNOW BETTER, YOU DO BETTER.“

 

Komentáře z Facebooku