O sebevědomí. Kde ho brát, když nám tady to ryzí chybí?

letecky_den_HK_evacernikova_blog

2014. Fanoušek. Mám ráda auta i letadla; chtěla jsem rozumět tomu, jak svět technologií (široký pojem) funguje. 

 

Myslím, že nám v ČR chybí sebevědomí.🙂

To není novinka, namítnete. A máte pravdu. Mým cílem ale není sdílet tady něco zásadně nového. Jde mi spíše o principy.

Schopnost sbírat a orientovat se v různých informacích, třídit, analyzovat, skládat je a vybírat, to je moje silná stránka a pevný základ činností, kterým se věnuji. Více aktualizuji postupně zde.

Ráda bych prostřednictvím tohoto článku vnesla pár postřehů ohledně tématu sebevědomí, které řeší spousta z nás.

Mám dojem, že často řešíme sami sebe jen proto, že se v životě nudíme, nemáme lepší podněty k zájmu.

(Resp. nejsme schopni se zaměstnat, máme nedisciplinovanou mysl, proto převládá naše nuda a vykonstruované problémy nad skutečnou činností.)

 

Osobně jsem často konfrontovaná s názorem, že prý mám přehnané sebevědomí. Nebo jsem „až moc odvážná“…

Jenže, já to tak vůbec nevnímám ani si to nemyslím.

Na něco ano, na něco jiného ne.

Sebevědomí i odvaha se budují, s tím, že jsou to subjektivní veličiny.

 

A vězte, že zrovna teď je víra v sebe to jediné, co mě dokáže „zachránit“ ze situace, abych se nezbláznila.

„Slečno, opravdu jste si jistá, že víte, jak vložit peníze do bankomatu?“ 

„Zopakujte ještě jednou tuhle otázku a začnu pochybovat i o tom, co jsem do této chvíle jistojistě uměla.“

„Víte, jen se ptám,…ve vaší situaci…se mi to nějak nezdá. Možná si moc věříte!“

Takhle to vypadá i u mě, když už vážně potřebuji účetní.:)

 

Proč je za „odvážné“ brané to, že někdo je schopen oslovit cizího člověka?

Nebo se bojíme těch, kdo mají více peněz nebo lepší status?

Pak je fajn si říct, že i ten druhý je jen člověk. Že možná řeší něco, s čím mu můžete pomoci. Ale vy to nevíte, protože ho ani neoslovíte. Přitom, možná jste pro něj přesně tím, koho hledá nebo potřebuje.

 

Spíš mi přijde, že je tento názor dán tím, že mnoho z nás je vychovaných s určitým navyklým postojem k životu, přemýšlíme šablonovitě a jednotvárně, místo toho, abychom věci sami zkoušeli. Často si až pozdě uvědomíme, že jsme se nechali vláčet názory druhých a nepřekročili jsme tyto hranice do vlastního světa poznání.

Nepotřebujeme sice absolvovat každou zkušenost sami…

jenže, některé zkušenosti prostě nejdou jinak předat, protože je zprostředkovaně nepochopíme. Nevidíme totiž celou komplexitu problému, jen jednu část, kterou můžeme posuzovat, ovšem pouze od povrchu.

Proto mi nevadí, že se někdo jiný učí z mých chyb. Některé podstaty totiž stejně takto přeneseně nepochopí. Pochopím je stejně jen já.;) Proto, nebojme se dělat chyby.

 

Když tedy vezmu v potaz, v čem jsme tady byli vychovávaní, a jak často tyto postoje našich rodin přebíráme a šíříme dál… i dnes!

Sebevědomí jakoby bylo stále téma, které neumíme uchopit. Tak málo lásky si navzájem dáváme napříč společností.

Pak ano, udržet si v takovém prostředí sebevědomí..vyžaduje hlavně sílu, vůli.. někdy i prosby..Boha?

Strašíme se, protože si potřebujeme udržet moc. Překazit cestu druhému. Nedat mu šanci, aby se zlepšil. Brzdit.

Neumíme se povzbudit a podpořit k učení se.

 

Pokusím se vysvětlit v tomto článku postoj, který vám může pomoci cítit se lépe ohledně sebe samých.

Přestat řešit, že někdo jiný má sebevědomí a vy ne.

Přestanete se srovnávat.

Přestanete druhé lidi trápit srovnáváním a vašimi ideály.

A pokud se snažíte o perfektnost… snažte se radši o získání vyvážené zpětné vazby.

 

Peníze určují naše sebevědomí

Proč si teprve se zvyšujícím kontem dovolíme věci, na které bychom si dříve „netroufli“?

Chceme peníze, resp. být úspěšní, jen kvůli zvýšení sebevědomí – pocitu, že konečně „jsme dost dobří“ v našich očích? Že potřebujeme být lepší? A tedy máme konečně právo na „výhody“.

Tato tendence přece nemá nic společného s penězi.

Nejsme sebevědomí, ale pyšní. Ti „dokonalejší“ než druzí.

Sama sebe prosím, aby peníze v mém životě nikdy neurčovaly míru mého sebevědomí. Tohle je opravdu důležité. Radši chci mít sebevědomí „no matter, what“. Přijmout plně sebe sama.

Tím si dáváme obrovský dar.

Ustát vše, co život přinese, víceméně vyrovnaně.

S tím souvisí i schopnost přijmout své silné a slabé stránky. Začít s prací, která je posláním. A to poslání žít.

 

Jsem přesvědčena o tom, že sebevědomí vyplývá i z toho, že známe své slabiny.

Známe svou zranitelnost a jsme ochotni ji přijmout.

Víme, kde jsou naše limity, kde si ještě můžeme dovolit jít a kde už víme, že to dál nezvládneme. Kde zbytečně riskujeme…

Náš život je omezený.

Naše tělo je křehké a omezené…

Perfektnost je iluze.

Až poté, co si to uvědomíme, můžeme být „nepřemožitelní“. V tom smyslu, že jdeme uváženě dělat to, na co se cítíme. A opět nemyslím aroganci, spíše poslech vnitřního hlasu, intuice, chcete-li, která nám říká, do čeho se pustit a do čeho už nikoliv. Mnohem lépe odhadneme své možnosti.

Pro mě to například znamenalo postupně více akceptovat a přijímat svoji osobnost. A nepřemáhat se už dál v činnostech, které mi prostě nejdou. A naopak přijmout, že jsem zároveň v dost věcech víc než dobrá. Že jsem často v přímé konkurenci v nějaké mužské doméně, která mě baví taky, resp. že mě více baví více přímý způsob komunikace, myšlení a občas chování. Nechtít už být přebornice na PR nebo obchod, protože se to očekává. A muži mají raději komunikativní ženy atd.

Protože já mám často přímější komunikaci, která se dřív nebo později stejně projeví při práci s klienty.

Jít po více technických oblastech a práci, přestože jsem žena, mít odvahu a nepotlačovat už dál sebe sama. Taky je pravda, že občas mi to sebevědomí opravdu nechybí a neřeším. Vidím to ale už jako plus. Právě tato vlastnost mi umožňuje necítit se v těchto oborech špatně či nejistě, naopak přicházet s vlastními nápady nebo projekty, sama si na nich pracovat a řešit je.

Nenechat se shodit z cesty, protože už umím ctít to, co cítím v sobě, že je moje poslání tady na Zemi.

 

Sebevědomí „no matter, what“

 

Silné, sebevědomé sebevědomí. To, o které se musí znovu bojovat každý den. Které často stojí tolik síly… někdy i proseb. (K Bohu?)

Na rozdíl od arogance, založené na srovnávání se s druhými.

Obojí vypadá pro mnoho lidí stejně, ale je to tak jiné jako jablko a hruška.

Nejde už o peníze na kontě, za vašimi zády, tady jde o to, že vy sami jste sebe-vědomou bytostí. I kdybyste přišli o všechno, nebudete se cítit špatně nebo jako „něco méně“.

Nejste tím pocitem už manipulovatelní.;)

 

Manipulovatelní jsme jen v oblastech, kde si sami sebou nejsme jisti.

Naše pochyby jsou její výživou.

 

Když o sobě pochybujeme, druzí rádi nad námi přebírají moc. (Já třeba poslouchám druhé, „abych nezdržovala“; jsem zvyklá poslouchat muže, protože mi to dává jistý smysl – bohužel oni v tom nevidí určitou váhu pro sebe sama, respekt a výhodu, ale snaží se tohoto poznání hned využít.;) Takže jsem to také již přehodnotila.:)

Když jsme si jisti (neživíme svoje pochyby, ale jdeme přes ně, směrem k jistotě), jsme někdy ostatním trnem v oku. Ta jistota ale musí vycházet z informací. Někdy je chápeme jen my. Když si sami korigujeme směr, víme, co a jak jsme udělali, abychom informace i jistotu získali.

 

Kolem mě je tolik arogantních lidí, kteří potřebují své úspěchy na úkor ostatních, aby si dokázali, že jsou „jiní“ než druzí.

Ale tak málo sebevědomých lidí, co skutečně berou sami sebe a svůj život do svých rukou.

Sebevědomí vyžaduje velkou odvahu na projití všemi strachy, integritu, charakter, akci, víru, štěstí, poslání, pokoru.

 

Andrea Gontkovičová, director RRP CZ, SK and HU at Philip Morris International, členka představenstva, EQUAL PAY DAY 2019

 

Pokora se nedá vynutit druhými, tu musíme cítit sami.

Zjistila jsem, že se mi ale pak mnohem lépe pracuje. Najednou je svět krásný, nic neřeším a vše funguje, mám opravdovou radost ze samotné práce. Nejsem tak naštvaná. Více průběh událostí beru. Jasněji vyvozuji závěry. Pokorná jsem trpělivější a přesnější.

S pokorou můžeme jasněji cítit to, kam směřujeme a proč. Nesoutěžíme, protože víme, že ke svému cíli dojdeme. Navzdory okolnostem. Navzdory tomu, že se někdo druhá snaží si na nás dokazovat sílu sebe sama.

S pokorou můžeme sami sebe lépe ovládat a to se opravdu hodí.

A být sama člověkem, který inspiruje k pokoře ego-jedince, je nesmírně obtížné.:) Tohle chce hodně odvahy, sama to dobře znám.:)

 

Na druhou stranu, můj nedávný známý mi řekl:

„Ego potřebuješ, bez něj se nezvedneš.“

Ehm.. na tom je kus pravdy. Někdy potřebujeme ten „úspěch“ získat. Ukázat a dokázat – ať už si o tom vnitřně myslíme cokoliv.

Když jsem dole, nikdo mě neposlechne. Nebude brát… Jen se tiše smát.:)

Jak se zvednout? Našla jsem 5 zajímavých fází, kde indikátorem toho, co je dobře a v čem pokračovat, je náš pocit, který můžeme korigovat a naplňovat i sami:

  1. Strach, úzkost, obavy
  2. Letargie ->
  3. Odvaha
  4. Radost
  5. Láska

 

 

Ani jednou mi neřekl, že něco nemůžu dělat, že to není pro mě

 

Jsem nesmírně vděčná svému otci, který mi v dětství předal aspoň jednu věc, kterou vídám, že mí vrstevníci neměli, ani jejich rodiče atd., takže nyní jsou z nich lidé, kteří se stále zabývají jen vztahy kolem sebe, „jak kdo na tom je“, porovnávají se, kritizují ostatní, hledají chyby.

Takže, pro dobré celoživotní sebevědomí považuji jako klíčovou jednu věc.

Ta „věc“ je víra v sebe.

Víra v to, že se dokážu naučit vše, co chci. (A taky, že ano.)

Nevzdat to se sebou!

Přesvědčení, že každý problém má i své řešení, vše je řešitelné, proto není třeba se zastavovat. (I když řešení sami nevidíme nebo neznáme, tak víme, že existuje! Resp. nezastaví nás přesvědčení, že něco neumíme vyřešit, že je řešení pro nás nedostupné.)

V myšlení, že máme možnosti, máme volbu, můžeme se naučit atd.. Když srovnám naši mentalitu a mentalitu lidí, které jsem potkala v zahraničí..no.. byli mnohem více v pohodě.:)

Mnohem lépe fungovala spolupráce.. Na týmových projektech jsem se cítila dobře.

Ale tady mám v kolektivech stále pocit, že musím o něco bojovat, dokazovat… že jde jen o moc. Že sebeprosazení je víc než otevřenost, uznání přínosu každého člena týmu, nejen „těch nejsilnějších“ a ostatních, co se vezou. (Resp. podle ostatních se vezou, protože se neprojevují, neukazují, nemluví o sobě s ostatními, takže jsou automaticky out a mimo.) Úplně jiné smýšlení..

https://www.youtube.com/watch?v=pGFGD5pj03M

 

Když chceme, můžeme. Můj otec mluví plynně třemi jazyky, překládá knihy o celostním zdraví, hraje na několik hudebních nástrojů, naučil mě sporty, bral mě s sebou na různé akce.. mimo svou práci. Roku 1994 pořídili naši počítač, který se stal celebritou naší domácnosti, seděli u něj celé dny a noci. Pamatuji si, jak jsem musela po večerech lepit štítky na diskety Verbatim a zařekla jsem se, že tohle já nikdy dělat nebudu. Už jen z důvodu, že to dělal můj otec… a to radši zemřu, než aby měl pravdu on.:)

Pak ale začala éra her po síti, první Photoshop nebo 3D programy. Začalo mě to bavit.

Takže, u nás tohle byla norma, kterou se snažil nacpat do hlavy i mně a podporovat mě v tom, abych byla minimálně stejná. Proto vím, že excelovat ve vícero věcech jde. Věřil ve mě. Na rozdíl od prostředí okolo. Stále přítomného přesvědčení, že něco nejde, nemůžeme, není hodno apod. Proto jsem měla i různé koníčky, snažil se na mě být přísný, plánovat mi program, naučil mě, jak být aktivní.

Považuji to za nesmírně důležitý návyk do života!

Nikdy mi neřekl, že něco nemůžu dělat. Že na to nemám.;) Nezažila jsem jediné slovo, kterým by mě od něčeho odrazoval. Naopak, mohla jsem zkoušet, co jsem chtěla. (Ok, dobře, jen to, co bylo zadarmo.:)

Ale, co tím chci říct?

Tohle všechno jsem začala zažívat až v dospělosti, od lidí kolem sebe.;) Začala jsem chápat, kolik zbytečného omezení v sobě nosíme, co asi ti lidé museli sami doma poslouchat a čemu věří.;)

Pak není divu, že se bojí jít udělat něco nového:

„Na to ty nesahej.“ „Tohle ty nedělej. Počkej, až přijde někdo, kdo tomu rozumí.“ „Tohle neopravuj, spíš to pokazíš.“ Možná sami znáte tyto hlášky, zvlášť, když s něčím ještě nemáme zkušenost a chceme ji získat. Najednou vás okolí zná evidentně lépe, než vy sami, dokonce ví, na co byste se měli cítit a na co už ne. Přitom je to celé nesmysl, protože nejlépe to, na co máme a na co ne, víme jen my sami.

Začíná boj, kdo věc umí líp… a kdo zůstane zadupán. Učení se nových věcí slouží primárně ne věci samotné nebo zvědavosti ale k tomu získat si vliv nad druhým a nedat mu příležitost projevit se také.

V tomto vztahu ale jeden potřebuje druhého. Jeden bez druhého není.

 

 

Proto, pokud někdo projeví samostatnost a nezávislost, je to bráno jako arogance a „nechtění s ostatními pracovat nebo se bavit“. Protože druzí neskousnou, že je nepotřebujeme (většinou), že se chceme učit sami svým vlastním prožitkem, že chceme věci umět stejně dobře…

Protože víme, proč.

Že jejich hru „na neschopnost“ lze odmítnout a nechtít hrát.

Že to není o „drsňáctví“ a přetvářce. Jen říct NE tomu, že v nás druhý nevěří. Tomu, že z nás dělají slabší lidi, než skutečně jsme. Že nám ubližují tím, že s námi jednají tak, jak si oni myslí, že my chceme slyšet. „Chrání nás“ před pravdou, budují kolem nás polštář iluze, protože my přece (podle nich) jejich pravdu neuneseme.

Vztekám se kvůli tomu? Ano.;)

Když někoho žádám: „Řekni mi pravdu,“ a on přesto říká jen to, co chci já slyšet (na základě obrazu, který o mně má on), ale s vlastním plánem v jeho vlastní hlavě, pak možná je na čase si přiznat, že nejsem pro toho druhého partner. Že mě vidí jako slabou. Že mu za jeho pravdu a otevřenou konzultaci věci ani nestojím. Pak je na čase truchlit, protože ten člověk se mnou už fakticky nepočítá. Skrývá totiž problém, který řeší sám, zastřeně (resp. si to myslí, že jeho záměr je tajný), čímž plýtvá čas nás obou.

A ano, lze si brát sebevědomí z chyb druhých… když se rozhlížíme kolem sebe, můžeme zjistit, jak na tom jsme… srovnáním. Ale pak je potřeba začít budovat vlastní kompetence.

Odstraňovat mezery.

 

(Jak už jsem psala, velmi jsem si přála někoho, kdo by mě věci prakticky naučil, vysvětlil… i ukázal vlastním příkladem, „jak úspěšně žít“, resp. umět něco opravdu dobře. Vím, jak je těžké, když toto neplní rodina, když je vám -náct a musíte se to učit sami.. za chodu… „nějak“… v překladu „pokus-omyl“. Ale s tím, že nemáte za sebou nikoho… nikdo vám nekryje záda, když náhodou něco nevyjde.. pak jste opravdu jako noha na plynu i brzdě zároveň, nemůžete se pohnout… vpředu ještě nic a vzadu nic… Až dnes chápu, že z toho člověk nemůže vyjít určitým způsobem „neposekaný“.)

 „Nepotřebujeme knihy zákonů, neboť naše zákony jsou zapsány v našem srdci.“

 

A také, nemuset už dál ve svém životě poslouchat: „Musel jsem ti pomoci, když vidím, jak ti to nejde..“ Přestaňme takhle žít a buďme na sebe hrdí, přiznejme si, co už umíme a víme, a nenechme se srážet dolů.

Pochvalme se i za to, že jsme tak chytří, že neupřednostňujeme vlastní názor, že se ptáme, že hledáme, že si necháváme pomoci, že konzultujeme..

Vidím, že s tím různě bojují i další lidé..

Jenže, když opravdu začínám v sobě cítit, co chci, pak „úspěch“ už není výhra v situaci. Větší konto. Více vlivu (i když.;). Větší a lepší… cokoliv.

Ale úspěch může být i „obyčejná“ možnost „osobního mistrovství“ ve vybrané oblasti. Naplnění svého poslání naučit, zařídit, vytvořit něco pro druhé lidi… kdy posláním se stává už samotné předávání „lekce“. Pak nejde o boj, kdo je lepší.

Pro mě je pak důležité jen předat to, co předat chci.

Povolání jako poslání, jako životní cesta. 

 

Uvědomuji si už lépe, že tím učitelem musím být i já sama. (I když to nechci a nesnáším poučování, nesnáším někoho učit, tak i tímhle vlastně učím.;)

Učím druhé lidi o sobě, o světě kolem sebe.

Učit se vysvětlovat.

Učit se předávat, co vím.

Tedy to, co stejně od narození děláme a to, kým jsme, začít prezentovat vědomě.

Lekce vybírat vědomě.

Protože pak to teprve začíná být zajímavé…. dobrodružství jménem Život.

Vnímání sebe jako učitele nám dá nadhled, zbavíme se tím pocitů ze situace, ale najednou se ptáme: Co si z toho odnést a jaká je z toho pro mě lekce?“ Co si z toho můžeme odnést a použít jinde?

Navíc, aktivní učitel (vymýšlí, co bude učit a jak) se prostě učí víc než pasivní žák.:)

Mistr se učí nejen tu věc samotnou, ve které tím pádem nepolevuje, ale i to, jak ji nejlépe předat.

 

Jsme pověřeni k akcím. Ale ne k jejich výsledkům.

Faktem je, že: Nebudete oceňováni tak, jak byste chtěli. Možná budete sabotováni. Zažijete překvapující selhání. Vaše očekávání nebudou naplněna. Prohrajete. Neuspějete.

Jak být tedy pyšní na sebe a svou práci? Změňte definici úspěchu.

„Úspěch je klid mysli, který je přímým důsledkem sebeuspokojení, když víte, že jste se snažili dělat to nejlepší, abyste se stali tím nejlepším, kým jste schopni stát se.“ „Ambice,“ připomíná Marcus Aurelius, „znamená vázat svůj blahobyt na to, co říkají nebo dělají jiní lidé. Skutečná rozumnost však znamená vázání se na vaše vlastní činy. Proveďte svou práci a udělejte to dobře. Pak pusťte a nechte Boha.“ Uznání a odměna – to jsou jen možné benefity navíc.

 

A můžeme přečíst stovky knih, ale jen některé má smysl vlastnit.

(Ano. Velké knihovny možná jsou znakem inteligence a statusu… ale, na papír také padá prach, je těžký a hnije.)

Ale kniha S. Coveyho o efektivitě – podle mě je to jedna z mála knih, kterou má smysl mít a ke které se můžeme stále vracet. Je jako kompas. Kdykoliv ji přečtu, opakovaně tam znovuobjevuji a nacházím novou inspiraci, na čem zrovna v životě zapracovat, co jsem podcenila atd.

Tato kniha a dodržování toho, o čem se v ní píše, je naprostý základ pro životní efektivitu.

Pan Covey v ní vysvětluje, jak nový postoj učitele dokáže změnit celé naše smýšlení o vlastním životě i o tom, co se v něm odehrává.

 

Vědět, co chceme, a stát si za tím

 

Kdo neví, co chce, musí brát, co zbude.

 

Nemyslím, že bychom se měli příliš bát svých rozhodnutí (resp. rozhodování). Často jsme paralyzováni tím, co je podle nás dobře nebo špatně. Přitom naše rozhodnutí… můžeme změnit. Důležitější je být v pohybu a v souladu ve svým cílem. Konečným stavem, kde chceme na konci být, kam se chceme dostat. Pak je rozhodování mnohem snazší.

Přesvědčme se, kdo za námi stojí, než uděláme rozhodnutí. Kým si můžeme být v této věci jisti? Nebo jen sami sebou?

Rozhodovat o věcech ve vlastním zájmu nám dodá energii. I sebevědomí.

Když se někdo umí rychle rozhodovat, často je tato přednost brána jako věc „nedostatečné analýzy“, unáhlenosti atd. Ale nemusí to tak být. Jen už víme, co chceme a co ne. Věříme své zkušenosti a intuici, často pak čas ukáže, že toto rozhodnutí bylo správné… jen se ho držet a nenechat se strhnout zpátky racionálními důvody, proč si věřit nemůžeme.

Mějme svoji cestu.

Kdo s námi chce být, bude ji respektovat, ať už se rozhodneme jakkoliv.

 

Komentáře z Facebooku