Umění zbavit se očekávání i ve chvílích, kdy potřebujeme opak

ocekavani_eva_cernikova_blog

Z neděle na pondělí se nám definitivně uzavřel vztah s člověkem, kterého jsem znala téměř deset let. On pro mě hodně znamenal, ale byla to jen iluze.

 

Resp. byl to můj „poradce“. Člověk, když kdykoliv jsem mu napsala nebo zavolala, tak mi obratem odepsal. Maličkost? Jenže…

Celých těch deset let to tak bylo. Reagoval kdykoliv, ve dne, v noci (tzn. třeba i ve dvě ráno:). Na příjmu… Hned… Měl energii, chuť a vůli být k dispozici. Nikdy za tu dobu jsem nemusela čekat na odpověď.

Kdybych to nezažila, tak neuvěřím. Řekla bych, že to musel být robot, že někdy přece musel mít prodlevu…

Ale nebyl.

Neměl.

 

Až pak jsem zjistila, že pro něj je to už téměř jako poslání. On využívá své silné stránky, využívá je všude kolem, každý den. V jednání s lidmi. Našel se.

Využívá to, v čem je výjimečný, a tak si buduje i svůj vliv ve společnosti.

Odmítá, co je v rozporu.

Se všemi pozitivními i negativními důsledky.

 

Poslouchala jsem jeho rady a názory a byla jsem za to vděčná. On se baví s „kýmkoliv“, ano. Ale trvalo mi, než jsem začala rozlišovat mezi tvořením vlivu a blízkým vztahem k někomu, mít chuť, sám/a od sebe s dotyčným mluvit.

On o mně neměl bližší zájem, protože se mi nikdy blíž neotevřel.

(Proč by to taky dělal, když jsem na něj stále útočila. Stokrát můžu něco vědět, mít informace… a stejně to nedělám. Dělám, že se mě to netýká, že už to vím a umím. Proč tedy napravovat ty chyby jako neocenění jeho jedinečnosti nebo strach být milá.)

Já si přesto přišla poctěna.

Kdo komu však dělal službu, je otázka?

 

Učitel – leader (nazvěte to, jak chcete) musí vidět v člověku, kterého chce učit, potenciál. Musí v něj věřit.

 

Jinak to nebude fungovat. Když sám nevidí talent, nevnutíte nic. Ani to, jestli na vás někdo vidí pozitiva nebo negativa. Jestli je s vámi nebo proti vám.

 

Říká se: „Učte se od úspěšných. Bavte se s nimi.“

Ale je to jen část příběhu.

Protože oni se musí chtít bavit s vámi. Musí v tom vidět smysl. Jinak jste jen další člověk, co se pokouší se s nimi bavit.

Budou se bavit, budou tvořit vliv, budou hrát… Ale bude tam také tlustá hranice, kterou nebudete oprávněni překročit.

 

Očekávání

 

Přestat plnit očekávání druhých lidí je legitimní požadavek na sebe sama. Nechci už vedle sebe lidi, kteří potřebují mít věci (mě?) pod kontrolou.

Kde je láska, tam je svoboda a přijetí. Ano, je to klišé. Zvlášť, když si uvědomuji, že u těch, na kterých mi záleží, to vůbec nedávám… Že, přes všechny poučky, mám očekávání… že potřebuji… a čím víc na tom lpím zrovna takto, tím více dostávám najevo, že takhle to nepůjde. Že podle mně nikdo skákat nebude.

Buď nelpím a ztrácím… nebo se držím za každou cenu a nechci to pustit, i když to není moje.

Nezajímá mě vlastně nic jiného než se přesvědčovat, jestli ten druhý jde tam, kam chci já:) Namísto toho, abych se zajímala, co tam vlastně budeme dělat.

Odmítám kolem sebe lidi, co mě peskují, opravují, ukazují, kam mám jít, radí, kritizují, hodnotí a soudí. A pak přijdu tam, kde mi na tom záleží, a vlastně jsem úplně stejná. To prozření je hrozné:) Měla jsem pocit, že můj záměr a účel je jistě vyšší, že jsem dostatečně vědomá a vím, proč to dělám. Ale evidentně mi to stále nedocházelo…

V jeho životě není pro mě místo.

Ale už chápu, co to znamená, když je někdo uvnitř ♥ a když je někdo vně ♥. 

 

Zachránila jsem ho

 

Koukala jsem na něj na té ulici, jak tam štěká, a říkala si, jak jsme si podobní:)

 

Někdo musí jít a obalit tyhle psy plyšem.

Tento byl už trochu špinavý od prachu z cesty, s upáraným očkem, špinavým čumáčkem a tlapkami, protože jeho úkolem je celý večer štěkat z plných sil před přeplněným stánkem s čínskými hračkami.

 

„Nechcete jiného?“, zeptala se mě prodavačka, protože tam vystavovali ještě spoustu dalších stejných psů.

Vzala jsem si ale hned toho, co štěkal na chodníku před stánkem. Lidi kolem něj procházeli. Když jsem na něj koukala, brečela jsem. V tu chvíli to byla jediná bytost na světě, co mi rozumí.

„Ne, chci přesně toho.“ Nemohla jsem ho tam nechat samotného, tak jsem přemluvila Společníka, aby mi ho koupil on. Za tři stovky byl můj.

„Dobře, vyměním vám aspoň baterky.“

Teď spí pejsek v mojí posteli a nemusí už do vyčerpání štěkat. Nemusí se bránit. A i když není nový a je opotřebovaný, tak je můj.

Myslím, že už jsem to pochopila.

Pojí nás totiž k sobě osobní příběh.

 

Četla jsem kdysi citát, který mě donutil změnit směr a pohled. Začít hledat a nacházet jinak. Zněl asi takto (parafráze):

 

„Je milion ojedinělých způsobů, originálních důvodů a rozmanitých příčin, proč se vztahy rozpadají. Ty ale nejsou důležité. Protože existují i společné znaky, které vztahy činí úspěšné.“ – F. M. Dostojevskij

 

Komentáře z Facebooku