SustainABLE Rural Rebuilding in Europe: Zpráva z projektu

Krushevo_bpwcr_sustainable_development_eva_cernikova_blog

15. – 28.9.2019, Severní Makedonie: Krushevo, Skopje, Kumanovo

 

 

Pamatuji si, jak jsem se před 11 lety v rámci střední školy účastnila různých projektů, mezi nimi simulací různých diplomatických jednání pořádaných Asociací pro mezinárodní otázky. V jednom ročníku jsme s týmem dostali zadání zastupovat Severní Makedonii a její zájmy v „mezinárodní hospodářské radě“. Říkala jsem si, proč zrovna tuhle zemi, že to rozhodně nebude tak zajímavé, jako třeba Rakousko. Během studia toho, co bychom o zemi mohli říci, jsme se ale dozvěděli spoustu věcí a měli jsme možnost navštívit makedonskou ambasádu v Praze. A strávit s tehdejším jejím velvyslancem celý den. (Pamatuji si z toho ale už jen prostory, ve kterých jsme se nacházeli, a to, že má rád české pivo.;) Tehdy to pro mě bylo příjemné zpestření jinak všedních dní v Ostravě. 

 

To jsem ještě netušila, že se s touto zemí potkám ještě jednou, o mnoho let později. A že už bude dávat větší smysl, proč.

Letos v září pět z nás získalo možnost (díky organizaci Business & Professional Women CR z.s.) účastnit se projektu, na kterém jsme se, s týmy dalších členských států EU, mohli podílet na nápadech a idejích, jak zlepšit celkovou udržitelnost v Evropě (z hlediska ekologie, zdrojů). A jak k tomu může přispět každý z nás jako jednotlivec. Povídali jsme si o kulturních rozdílech, které máme ve svých zemích, představovali zvyky a tradice, učili jsme se šít nebo poznávat tradiční makedonské jídlo či zdraví prospěšné rostliny.

Celý projekt se konal v horském Kruševu, posazeném nejvýše v Severní Makedonii, 1350 m.n.m. (Viz. úvodní foto ranní inverze, která dopadá na městečko.)

Zprávu z něj si můžete přečíst zde – doplním.

 

Severní Makedonie je tranzitní zemí migrantů do EU

 

Pro mě ale měla Makedonie ještě další význam. Chtěla jsem více procestovat a poznat prostředí dvou tranzitních center pro migranty, která se v této zemi nachází. Jedná se o uprchlické tábory u hraničních měst Gevgelija (na hranici s Řeckem) a Tabanovce (na hranici se Srbskem), které jsou umístěny na jedné z hlavních migračních cest uprchlíků ze Středního východu do Evropy.

Zde mnoho z nich čeká na víza či povolení k pobytu.

Tábory jsou v současnosti přístupné a lze se tam dostat na základě speciálního povolení makedonské vlády, jehož vyřízení trvá zpravidla 1-2 dny. V táborech, rozmístěných po hranicích s EU a v rámci celého Balkánu, působí různé humanitární organizace, včetně českých. Ty v mezičase čekání pořádají pro uprchlíky různé výukové programy, např. cizích jazyků.

O této možnosti jsem se na začátku roku dozvěděla od jednoho mladého manažera, který právě v jednom z těchto podobných táborů, ale v Bosně, působil jako dobrovolník a kde učil zájemce angličtinu. Hned mě napadlo, že se tam musím jet podívat, zaujalo mě to. Netrvalo to dlouho a přijela jsem na místo, na což jsem patřičně hrdá, že jsem se k tomu odhodlala. Bylo to dobrodružné a bylo to skvělé.

 

Na rozdíl od „dovolené“ v Černé Hoře z loňského roku (kdy mě spolužák s expertízou málem prodal někde v Albánii:) se tato balkánská dovolená povedla už mnohem lépe, především proto, že jsem sama se sebou:

  1. v dobré společnosti,
  2. mohu se na sebe 100% spolehnout.

 

balkan_food_eva_cernikova_blog

Čerstvý balkánský sýr všude a na všem. Zelenina, vypasená oliva, opékaná topinka s bylinkami a česnekem, i tak vypadá místní domácí kuchyně. A kvalitní makedonské víno.

 

Severní Makedonie je zemí, kde se mísí hned několik kultur včetně albánské nebo turecké. A čas se zde zastavil někdy před třiceti lety. Rozestavěné, špatně udržované domy z betonu, na ulici Lady, komunistická architektura. Ale skvělí, vstřícní lidé, vyhlášené víno. Tato země má stále problémy stát se součástí Evropské unie, podle současných zpráv se jí ani jen tak nestane, neboť slouží jako nárazová země právě pro migranty do EU.

Navštívila jsem město Kumanovo, které je hlavním centrem v oblasti, kde leží i Tabanovce. Když projíždíte Makedonií, jedete travnatými rovinami, jen místy vidíte hory, ale podél cest je jen pár domů, než se dostanete do většího města. Nedokážu dostatečně slovy popsat dojem, který jsem cítila. Potkala jsem spousty makedonských dětí a mládeže srocujících se v pátek večer před „kulturním centrem“ z dob socialismu, zatím bez vyhlídky na přestavbu.

 

Problémy s dodávkami vody jsme pocítili na vlastní kůži

 

Když jsme dorazili do Kruševa, netekla dva dny teplá voda, a vůbec pojem „sprcha“ se stal pro nás nedostupným zážitkem a předmětem našich tužeb. Poté, co se zlepšil tlak vody proudící z údolí do horského městečka, takže voda již tekla, nefungovala pro změnu elektřina, tedy ani internet. Občasné výpadky jsou prý běžné.

Po třech dnech aklimatizace jsme si už začali zvykat a každý den, kdy jsme nemuseli řešit některý z těchto problémů, se stal zázrakem a luxusem. Při zážitcích s vodou jsme se společně hodně nasmáli, vrcholem pak byl výkřik: „Já už chci domů!“ kolegyně, s šamponem ve vlasech. Máme štěstí, že my se momentálně máme kam vrátit a disponujeme místem, kterému můžeme říkat „svůj domov“.

My Češi si stále neuvědomujeme, jak se máme dobře v naší zemi, že si žijeme v jednom z nejlepších míst na žití na světě. Nic se nám tu neděje a máme všeho dostatek.

Přesto se už i jih Evropy potýká s nedostatkem zdrojů.

Makedonií protéká řeka Vardar, která již také vysychá. Na vlastní oči jsem tak mohla vidět a zdokumentovat důsledek klimatických změn.

 

 

Ve Skopje jsem navštívila organizaci Legis, která se dlouhodobě zabývá praktickou pomocí uprchlíkům a migrantům, rozhovor s nimi a se mnou najdete na Youtube. Další fotky jsou zveřejněny na Instagramu.

 

 

 

 

 

 

Komentáře z Facebooku