Rizika: slabé prostředí a naše malomyslnost

surrounding_evacernikova

Poslední osobnější text, který chci napsat už dlouho, a to i kvůli sobě. Ovšem pro vás mají moje chyby mnohem větší hodnotu, protože o nich víte a nemusíte je napravovat a ztrácet tak čas. Naopak jsem ještě exaktně nevyzdvihla to dobré, takže to hodlám postupně napravovat. Sepisovat to uceleně je nesnadný úkol, protože už teď vím, že na něco podstatného zapomenu, což se stává demotivační myšlenkou, proč vůbec psát něco méně než dokonalého, že:). Tenhle výlev je ve skutečnosti systematickou týdenní prací plus měsíce přemýšlení, o lidech podobně jsem psala už před půlrokem i dříve. Taky to jsou důležité části, které patří do tohoto příběhu.

 

lov_evacernikova_blog

Co bych udělala lépe? Snažila se netvořit si zbytečně nepřátele.

Mám sto chutí po něm skočit a porvat se s ním do krve. A je mi jedno, jak to bude vypadat. Jak primitivní jsou moje nadávky a vztek. Kolik chlupů u toho bude lítat. V těchto chvílích lituji, že jsem se narodila jako holka, protože uvnitř je to jinak a prahnu po boji. Jít „přes“ a všechno vrátit.

Nemožnost „vyřídit si to“ mě jediné brzdí, takže nezbývá nic jiného než zpracovávat emoce potichu. Tak co je to za divný stav? Jsem pěkně naštvaná, nešťastná, hluboce zoufalá osoba. Která se prostě nemůže pohnout dál..

„Vidíš, teď jsme si kvit.“

Ne!

Chci dostat ze sebe tu bolest a veškerý jed. Že je to asi logické vyústění toho, že se nedokážu naštvat na lidi, kteří si ke mně skutečně něco dovolili. Asi logické vyústění toho, že mě to tu nebaví. Že se nebavím já. Že už mě fakt sere někomu něco dokazovat, jsem za tu špatnou, protože je to tak pohodlný to hodit na mě. A že už se stávám tou samou. Že já nechci jeho pomoc, když on chce vyřešit všechny mé problémy a zachránit mě, nacpat mě tam, kam říkám, že nechci.

Udělat ze mě člověka, kterým nejsem. Protože my často podle toho, jak vnímáme druhého člověka, kým si myslíme, že je, tak se k němu chováme.

Takže mi to dává zase lekci konečně už oddělit obraz druhých od sebe samotné. Toho, co na mě hází, jaké přemýšlení na mě hází. Už mi to začíná docházet. To, že je srab, prostě hodí na mě.

Nebo jde o rozdělení rolí, kdy on mě přesvědčuje o své myšlence předtím, než přijme mou? Musím první přijmout jeho, čímž se já většinou dostanu v myšlení o úroveň níž?:)

 

Já vím sama nejlépe, kde jsem selhala a kde nikoliv.

 

(Bože? Prosím, pomoz mi to vydržet si to myslet, hlavně ve vlastní hlavě.)

Jistě, všichni jsme průměrem pěti osob, se kterými se stýkáme, a tenhle fakt je mnohem podstatnější. Vyřešit své okolí je nutnost, ne plus bod k dobru. (Tzn. ty, kterých si nevážím, budu stále využívat – takhle to nefunguje:)

 

Okolí je zásadní a hlavní otázka. Další otázkou je, jaké jsou naše měřítka kvality, kterými tyto lidi posuzujeme. Co je pro nás skutečně důležité, aby měly vztahy, kde se cítíme jistě.

 

Vztahy nikdy nebyly moje silná stránka.

Jsem nejradši sama.

Nemít kolem sebe nikoho. Jednat za sebe.

Zatím.

 

Jistota ve vztazích byla pro mě něco jako sci-fi, protože jsem věřila, že mě může potkat ve finále jen zklamání. Jako klubíčko stresu jsem se bála, že se nemůžu na nikoho spolehnout.

Ale je to naopak.

O nutnosti hledat tak dlouho právě ty vztahy, kde se můžu na druhé spolehnout.

 

Nemůžeme se spoléhat na osoby, které si nás neváží. Nebo ty, které očekávají striktní reciprocitu 50/50. Poznat to je těžší, než se zdá. Nemusí to dávat najevo okatě, protože nás mohou potřebovat. A my jim to dáváme, protože sami nevíme, co vlastně nabízíme (a jakou to má cenu).

 

Pokud určíme cenu, protřídí se vztahy. 

 

A když ji nastavíme nízko, je to podezřelé, i když to může být celé nedorozumění. Dostanete se do jiné kategorie a budete zklamaní ze sebe i druhých. Ano, tak snadné to je. A v den dopisování tohoto článku mi přistál mj. do emailu i odborný termín. Říká se tomu kognitivní disonance.

 

Jde o zmatek mezi tím, o čem jsme přesvědčeni, a tím, co je vyžadováno v prostředí kolem nás. Cílem se snažit se sladit „na roveň“, problém je, že ta roveň znamená v každém prostředí něco jiného, cení se jiné hodnoty, jiné chování.

 

Často lidi přímo chtějí, abychom se na ně spoléhali. Právě proto, že si ve vztahu váží hlavně sami sebe. Tím, že naši hodnotu vsunou pod sebe. Pak vyzobávají to, co zrovna potřebují.

Jde o dvě různá nastavení, která potřebujeme poznat u druhého člověka a podle toho jednat, které se hodí víc.

Ne snad, že bych teď psala něco nového, jen jsem měla problémy a nedorozumění s lidmi a s tím, jak si nastavovat důvěru. Nechápala jsem.

Ignorovala jsem testy a prvotní sociální požadavek ukázat se v tom nejlepším světle:)

Snažila jsem se přetvářet situaci místo toho, abych ji radši pochopila.

 

  1. Pokud věřím tomu, že každý člověk je jedinečný, a pokud se mu rozhodnu pomáhat, tak ho zvedám a důvěřuji mu. Vidím v něm přínos a ten chci zachovat, obnovit a vyzdvihnout. Respektuji ho takového, jaký je. Věřím v jeho vlastní schopnosti a nestavím se do role člověka, který ví, co je pro něj dobré, který má dojem, že má právo poskytovat rady a vedení. Lidi budou tvrdit, jak tomu rozumění, tomu, jak rozumí vlastní hodnotě, ale přitom, když dojde na lámání chleba, tak se ukáže spíše:
  2. Mocenský přístup: Já nahoře, ty dole. Já pomáhám, ty poslouchej, co říkám. Dokazuj, že si to (mě?) zasloužíš. Ale až já to posoudím. Já jsem ten schopnější – tys to zvoral (nebo to určitě zvorat hodláš). Takže se teď pojď podívat na to, jak se to správně dělá. Důvěra se zde zasluhuje.

 

Ulice: Přístup č. 2. Přístup č. 1 je spíše nepochopitelný:) To místo jedničku přímo zabíjí. Duše se nenosí. Duše člověka tady není brána v potaz. To je to, čeho je potřeba se děsit. Ne diskomfortu, situace, co tomu řeknou lidi atd.

 

Je nám nepříjemné vzít vážně, koho vedle sebe máme, kým se obklopujeme a jaké „standardy“ od lidí kolem nás požadujeme. Už vím, že je mou výhradní zodpovědností a povinností volit si pořádně a vybíravě lidi do svého okolí, protože oni jsou ti, kteří mě nejvíce ovlivňují, má společnost, která určuje směr. Je to přímo nutnost. Ne výhoda. Ale nutnost pro jakýkoliv posun.

Jsme zodpovědní za svůj výběr, protože následky zaplatíme.

Předtím jsem to měla nastaveno malinko jinak.

 

Mít kolem sebe správné lidi

je nutný faktor k jakémukoliv úspěchu.

 

Fakt, který jsem stále ignorovala a podceňovala, teoreticky věděla, ale nikdy se neodvážila něco utnout, protože už tak nesu velký pocit viny, že si neumím udržet vlastní vztahy. (Tedy, tohle tvrdí okolí, za mě ok:)

Spálit mosty je složité téma. Když je spálíte, jste za hlupáka. Když se naopak snažíte vyjít s každým za jakékoliv situace, jste za hlupáka – druzí lidé často nemohou vidět, proč jednáte tak, jak jednáte. Někteří to nepochopí nikdy.

To, co jsem získala, je náhled, že na tom nezáleží. Záleží ale na tom umět propouštět.

Získala jsem schopnost poznat, kdy to udělat.

Už začínám nastavovat hranice, za které nechci jít, i když to půjde pomalu.

Bojuji s vlastní bezmocí.

My se stáváme tím, kým se obklopujeme. Jsme s nimi na jedné rovni, pro sebe i pro okolí – a v tom je velká síla.

 

***

Jeden příklad z všechny, který mám z doslechu. Je drsný, bohužel ilustruje to, co chci říct:

Potkala jsem v Itálii kamarádku.

Ta bydlela v jednom bytě společně s partou lidí a svým přítelem.

Ten si, z určitých důvodů, chodil na ni pravidelně vybíjet agresivitu.

Zarážející bylo chování ostatních členů party, když se to dělo (nechci popisovat, co všechno). Ti byli přímo u toho (třeba v koupelně) a „podporovali“ kamarádku slovy:

To zvládneš.

Bude líp.

Neboj se:)

U toho prý brečeli a soucítili s tou strastí, která se jim děla přímo před očima.

Za projevení účasti a empatie by mohli dostat metál.

Nikoho z nich nenapadlo však tu scénku prostě zastavit.

Pro ně to bylo normální.

Byli smíření s tím, že se to občas děje, a dávali kamarádce najevo hlubokou účast a lítost nad tím, co se jí v ten okamžik děje. Dělali to nejlepší, co mohli – svým způsobem. Snažili se je oba ve všem podpořit:)

Ona se nakonec zachránila tím, že – mírně řečeno – odešla:)

Pro nás hrůza. Pro ně normál. A my, když se pohybujeme v rámci jednoho prostředí, tak si vůbec nedokážeme představit, jak to vypadá v jiném prostředí. Naopak v tom může být i klíč.

***

 

peter-hershey-copyright_evacernikova

Prostředí ovlivňuje to, jak se chováte a jak myslíte. V čem žijete a čemu věříte. Pořád je čas a prostor na změnu. Okolí se nemění tak rychle.

Ne, necením si empatie, pokud je to na úkor oslabení a špatného vyhodnocení situace.

Sexy je objektivita (ne nestrannost). 

Protože s ní se pojí naděje, že vše dobře dopadne.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poznala jsem nepřátele i falešné přátele

 

A rozdíly mezi nimi.

Setkala jsem se s několika agresivními útoky, z toho jednomu vážnému pokusu. A to ne od cizích lidí.

 

A už nikdy se nechci muset prosit o pomoc. Ve smyslu, že se nemám na koho obrátit, kdy všechny žádosti zůstávají nevyslyšeny. A pokud někdy budu mít blízké lidi kolem sebe, takové, které si určím, tohle je zkušenost, kterou nechci, aby museli kdy zažít.

A zatím si můžu jen přát, aby se staly věci, které mi umožní tomu přání dostát s větší jistotou.

Už nechci to zacházení. Žádná důvěra. Nulová ochrana. (#sorryjako, ale to musím být něčí holka, aby mi někdo pomohl? Více píšu v článku o lvech.)

Už mě to vážně nebaví.

A pak ještě jedna věc, kterou jsem předtím vůbec ani nepostřehla, protože jsem v tom žila, včetně svých vztahů:)

Nezájem.

A pak mě napadla převratná myšlenka:) Co když je na čase posunout se tam, kde ten zájem bude? Můj, druhých, života.. Hledat tak dlouho, že dokud nenajdu, tak to nevzdat, o čem taky život jinak má být. Kde budu doma.

 

 

Odnesla jsem si z loňského roku zajímavé poznatky.

Dovolila jsem si být měsíc závislá na jiné osobě, kterému jsem se svěřila se situací, požádala (protože tohle se pro mě už dávno zjevila jako cesta) a následně přijala jeho pomoc, dále věci (notebook?), jídlo, nabídku odvozu, kam zrovna bylo potřeba. Nic z toho jsem nepotřebovala, nic prý nepostrádal ani on.

Ovšem jsem si neověřila, proč to vlastně pro mě dělal a co z tím stojí. Chyba.

Jj, trapné, stydím se za to, za co jsem se doprošovala. Za nejlevnější hostel a nutnost zůstat kvůli toho v komunikaci přes toxičnost celé té situace. Že jsem dostala do skutečně divné role.

(Píšu to jenom proto, že vím, že nejsem jediná. A že tomu chci říct NE. Se mnou se tohle nestane..)

(Tímto děkuji sponzorovi celé této „akce“, tohle už budu mít na vrubu navždy.). Protože jsem předtím byla déle závislá na jiné osobě (riskla jsem to, i za cenu stresu, který tam celou dobu byl). Resp. to šlo taky na vrub mého dluhu. A avizovala jsem to předem.

 

Mluví se o tom být „pravá žena“, ukázat se ve své zranitelnosti a otevřenosti. Prý přijímat, co se nabízí. Nejsem si jistá, jestli je to ideální postoj. Kdo je pravá žena nebo pravý muž? Ten ideál nemá vést k úplné rozvláčnosti, k tomu nebýt ve střehu.

 

puppet-eva_cernikova

Kdo další si chce zahrát?

Tohle nám patří za poslušnost.

Panenka na hraní. (© děkuji)

Prázdná nádoba.

Je tak snadné nechat se manipulovat a ovládat, když jsme pod tlakem, když si to někdo jiný přeje, když nevíme, kdo jsme.

Nedokážeme říct NE bez pocitu provinění. Že zase vyvolám konflikt. Že se zase budu muset obhajovat. Že mě opustí, že si (zase) zničím vztah. Že nebudu vyslyšena atd.

 

 

 

 

 

Moje verze přesvědčení byly:

Jsem k ničemu.

Já nemám co nabídnout. (Proto se cítím zavázaná s vděkem přijmout cokoliv a kdykoliv.)

Obzvlášť, když nic neumím a nemám tedy žádné zkušenosti…

Musím se učit a poslouchat, co mi někdo jiný říká.

Nikdo s tebou nevydrží. Buď vděčná, že s tebou někdo vůbec chce být.

Ty ses s ním rozešla, jsi úplně blbá. Takový hodný kluk! (Jo, asi je to terno, hlavně, když si to o sobě myslí on sám.)

Musím dát ze sebe všechno, aby mě někdo něco naučil.

Musí to být těžké.

Já nemám co říct. Je to blbost, co říkám, nebo to není důležité, a tak to, co říkám, lze přerušit něčím jiným.

 

Dávala jsem svou energii jen tak, plýtvala jsem vším za trochu jídla, rozdala jsem se celá a dala úplně všechno, co mělo pro mě ještě hodnotu. To nejdražší za levno. Teď jen sbírám to, co zbylo, co je rozbité, a hrozně se stydím, protože tohle je asi ta nejtvrdší pravda, co můžu o sobě napsat. Největší blbost.

Mám tedy přesně to, co jsem chtěla.

 

Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, nic jiného jsem ani neměla ve slovníku. Musím projevit vděk za to, co pro mě kdo dělá. Nemůžu říct NE.

Kolikrát ještě musím druhým děkovat za to, co pro mě dělají?

Tak proč se tak propadám?

 

Oni mě nepožádají, nevidí ve mně hodnotu.

Pěkná, ale povrchní… panenka.

Která je pořád někomu dlužná. Ale po ní nikdo nic nechce. Maximálně poslouchat.

Děkuji, že ode mě už nic nečekáte. Co bych bez vás dělala..

 

„Nezapomeň, že jsi mi dlužná! Že mi to musíš vrátit, protože já pak nemám! Chápej, dávám ti na úkor sebe!“

Tahle smrtelná smyčka závazků, ze kterých se musím vykupovat a stejně to nikdy nebude dost.. Co je tohle za pomoc?

(Chci mít jednou tolik, abych nikdy nenechávala svoje lidi, aby mi byli něco dlužní. Nechci dávat v očekávání, co mi má kdo za to vracet… Nebo druhé „omilostnit“ a dívat se na ně s lítostí, že to přece muselo být, protože sami by to nezvládli. tak to vyřeším za ně a, alibisticky, pro ně. Prosím, takhle NE! )

 

Takže tady a teď:

Cítím se totálně zbytečná a nepotřebná.

Hlavně mám být vděčná za všechno, co pro mě kdo dělá a kdo mi pomáhá. Lidi mi stokrát opakují věci, které už dávno vím, a já za to mám být vděčná.

 

Tohle se sem hodí:

 

Volná interpretace zákona:

 

Za držení cizího majetku, který se nachází u vás ve správě a převyšuje hodnotu 5 000 Kč,

můžete být obviněni ze zpronevěry a odsouzeni až na dvě léta a více:)

 

Odložila jsem v životě opatrnost, takže jsem v duchu této filozofie kdysi odložila i trestní zákoník. Ano, v podnikání je pak tato neznalost velkou chybou.

Takže jaké bylo překvapení, když tento argument posléze přistál proti mně…

Myslete na to, když říkáte ano cizím věcem, které si půjčíte. I když je ten člověk třeba spolužák.

 

Když jeden druhého ve vztahu nepodporuje být lepším osobně i profesně, nepomůže mu žádný majetek k tomu, aby nakonec nezůstal sám. (Něco o tom vím:) Takže:

 

#sorryjako, ale k čemu je mi VAŠE cashflow?:))

 

(Lidi mi nejvíc chválí kabelku, kterou nosím denně už pět let, a boty za tři kila z Bílé Labutě. Tzn. věci terno netvoří. Jinak, chlubím se tím, protože to jsou jedny z mála okamžiků, kdy zažívám opakovanou satisfakci z toho, jak dobře jsem nakoupila:)

 

Tento způsob myšlení zase přijde arogantní mně. Znamená to, že se považujete za lepšího, než je ten člověk, který má údajně chtít vaše peníze. Přitom, není lepší si to radši prověřit?

Když někomu pomůžete zjistit, jaké má schopnosti, změníte život jemu a pomůžete sobě.

 

Zajímá mě moje cashflow.

Vztah má být místo, kde se buduje.

Chci být bohatá a nestydím se za to. Nechci jednou odpovídat svým (nebo cizím) dětem, když se se mnou snaží mluvit, stočením tématu na: „Hele, hlavně si dávej pozor, ať nepoškrábeš to auto.“ 🙂

Pro chudé je věc důležitější než člověk. (Tvrzení je platné nezávisle na výši majetku.)

Téměř jako polobůh mi přišel v jeden čas pronajímatel, který na moji otázku, jestli to budu platit, když se za mé éry v bytě pokazí nějaký spotřebič, odpověděl slovy, že mu to vůbec nevadí, že to je součást a že s tím počítá. Prostě to vůbec neřešil – a skutečně to tak i myslel:)

 

Finanční stresy by neměly vůbec podmiňovat naše vztahy, život, zdraví, práci, závažné životní rozhodnutí, které ne/děláme „jen kvůli penězům“. Nesmysl.

Už tu hru nechci dál hrát. Mně moje finanční situace donutila otevřít oči sama nad sebou. Přestat se schovávat sama před sebou.

Ano, nedostatek financí je davové šílenství.

 

Jsem přesvědčená, že rozhodnutí k podnikání vyžaduje silné okolí, na které se lze spolehnout v případě problémů.

Přijmout určité riziko ztráty toho, že to nevyjde. Přestat se bát, ale udělat všechno pro to, aby se tento scénář nenaplnil. Podporovat. Čím větší rozhodnutí chceme udělat nebo dojít si pro větší úspěch a dojdeme, je to i vizitka nejbližšího okolí, které máme při sobě. Jaké nám dávají podněty k rozšiřování našeho potenciálu, jak nám nedovolí stagnovat a zůstat stát.

Vizitka partnerů.

 

Žít pro své touhy spíše, než pro své strachy.

 

Okamžik pomoci

 

Být oslovena s žádostí o pomoc je dar. Když jsem ve slabé chvíli a dám ji někomu, kdo není připraven, je to jako vlastní zásah do základní sebehodnoty a důstojnosti. Díky této zkušenosti už chápu tuto hodnotu. Hodnotu bránit diamanty dřív, než se rozpadnou v prach.

Chci být v životě (a prosím o to) jedna z těch lidí, která bude připravena na důvěrné žádosti. Protože těch skutečných nás potká v životě málo.

 

friendship_evacernikova_blog

Život, který stojí za to žít.

 

Je to dar.

Vytvořit více.

Vliv v srdci druhého.

A tohle jsou přesně ty okamžiky, kdy nastává tvorba.

A ten člověk nikdy nezapomene.

V určitých situacích je jedna správná volba důležitější než tisíc jiných voleb.

Můžete dostat tisíce slov děkuji. Ale jen některá budou mít hodnotu Děkuji.

 

 

Takže, už nikdy více se nechci prosit o pomoc, natož cizího člověka. Který mě nezná a já neznám jeho. Už vím, proč. Nemůžu čekat ani základní důvěru. Tímto tedy děkuji všem, kteří mi ji dali, aniž by mě znali.

Dále, nemít dostatečně kvalitní vlastní síť (když rodina nefunguje, čemuž se všichni diví a společnost, jak jsem sama zjistila, to moc nechápe, což se divím já vzhledem ke stavu poměrů v průměrných českých rodinách).

 

Když mě necháte spadnout, za co pak stojí můj život? Logická úvaha? – Stane se to znovu? Mám se toho bát?

Hodnota života se pak zdá být pocitově relativní.

 

Pro mě jsou cizí lidé obecně bližší než ti „blízcí“.

 

Příště s oporou, prosím

 

Co jsem nevěděla bylo, jak vypadá dno, a jací lidé se tam nachází (myšlením). Takže z žádostí se stala půlroční komunikační namotávka, která vyústila v obvinění ze zpronevěry a lži. Prý mám problémy s penězi, v účtenkách, které jsem měla dodat. Taky prý blázním, jsem praštěná a měla bych se jít léčit. Jsem iracionální a nepřemýšlím. Lidé jako já (?) nemají vůbec podnikat atd. Super. A to jsem ještě ani nezačala něco dělat.

Takže odteď vedu interní audit sama sobě, na celou vlastní komunikaci. Vím, že jsem byla dost stručná a asertivní, abych to v tomto případě udělala dobře. Nebyla to náhoda. A jen já sama pro sebe vím, že jsem to zvládla dobře.

 

***

Ano, tohle je pro mě těžké psát veřejně, nicméně jsem zjistila, že útoky na psychické zdraví druhého jsou „regulérní“ praktiky argumentace některých jedinců, kteří se snaží manipulovat s naší myslí a zpochybnit naše myšlení. A to z prostého důvodu – chtějí, abychom změnili směr:)

Protože my přece nevíme, co činíme:)

Vím to, protože ani jedna osoba, která mi toto tvrdila, nepatřila mezi mé přátele. Atd.

Nicméně tato odporná hra má za následek to, že pokud se povede, může nás na pár let úplně vyřadit ze hry.

Procházím teď životními situacemi, které jsou jako dejavu, hlavně proto, že s tím mám problémy, vždy jsem se nechala zviklat, věci si vymluvit, pochybovala jsem, jestli udělat tohle nebo tamto..  milion důvodů, proč to musí být „správně“… Přitom ne.

Nemusí to být nijak:)

 

***

Mimochodem, pomohla mi knížka, kterou jsem dostala loňské Vánoce. Jmenuje se Jak si lidé hrají.

 

Takže tohle jsem poslouchala půl roku, kdy jsem zároveň měla co dělat sama se sebou, se stresy s financemi, s nedostatkem energie, s manipulací, s hledáním práce, kterou jsem vlastně nechtěla, protože celý důvod, proč to dělám je ten, že chci být prostě samostatná:), vytrhnout příčinu (ano, teď si ťukáte si na čelo).

Od začátku to byl jen test toho, jak moc lžu a jak to, co dělám a to, kdo jsem, má být jen další podvod. Jak můj úsměv je hraný, protože ve skutečnosti jsem zlá.

 

Hodně jsem se v tu dobu zamýšlela, co si o sobě skutečně myslím já a jak se to odráží navenek. Často jsem trpěla výčitkami, že jsem uvnitř špatná, že si něco nezasloužím.. Naopak, Jsou to přesně tyto pocity, které nás vedou k tomu projevovat si tyto extrémní situace i navenek.

 

Mimochodem, říkejte to holce, jak je zlá a negativní – a stane se z ní jen vycucnutý duch, který už se ani nesměje, cítí jen strašnou bezmoc, zoufalství a odpor. Mělo to být splnění cíle, odradit mě od toho mého?

 

dont_hate_man_eva_cernikova_blog

Není lepší politování?:) Efekt stejný, akorát se zachováním tváře.

Ze začátku samá pomoc a ochota, pak snaha využít mojí situace, aby získal alibi, proč pohnout s podnikáním a se sebou samým (kvůli mně přece!, no bezva) postupné prozření, podezřívání, nacházení důkazů mých prohřešků (prostě tak dlouho, dokud je nenašel). A ano, jedna „lež“ zabije všechny předchozí pravdy. Pokud to tak někdo chce vidět.

„Tvá situace není tvoje vina.“ – Je.

„Nemůžu za to, že všichni tví předchozí partneři byli hajzli.“ – Nebyli ani jich tolik nebylo ani jsem je tolik neznala a oni mě už vůbec ne.

„Dokud tě živím, můžu ti dávat rady. Samostatná budeš, až budeš ekonomicky soběstačná.“ – Čeho se ještě nedočkám..

„Ano, přesně o to se snažím, myslíš, že bys mě mohl v tom podpořit?“

 

 

Srdce? Tím slovem se ohání kdekdo, přitom o něm často nic neví. Jen proto, že my ženy na to slyšíme. 

 

Jo, předháníme se v tom, kdo lže a kdo mluví pravdu, kdo je ten, co má navrch, a ten, jehož slova jsou méně než nic. Tady jdou pravidla osobního rozvoje a snaha o pochopení stranou.

Ne, je to už zase hra. Klesla jsem do toho. Chyba. A o tom to přesně je, nenechat se vytočit, ale věřit si. Neklesnout, nezačít se hádat a obhajovat. Zachovat klid:) Tím se jen snižujeme a ano, pak jsme si rovni.

Mezitím šlehám nadávkami a stydím se, že jsem se neovládla.

Že může říct:

„Vidíš, jsme stejní.“

„Já jsem dobrák!“

„Myslím to s tebou dobře. To ty to vnímáš negativně.“

Bezva.

 

Nesnáším vztahy.

Slovo „komunikace“ už mi leze i ušima.

Pokud má jít o manipulaci a ohýbání se, dělat kompromisy sama se sebou, ne, nechci v nich být radši vůbec.

Nechci nést zodpovědnost a krýt druhého, když porušil nějaký standard, se kterým prostě nesouhlasím. Proč mám tvrdit, že „jsme v tom oba“? Že jsme stejní, jen proto, že se spolu bavíme nebo jsme „ve vztahu“?

Proč mi chce promíjet věci, které bych já neprominula ani sama sobě? Ale přesto jsem z nich obviněná.

„Přijď, zaklepej o pomoc. Já ti to odpustím.“

Když nesouhlasím se svou vinou, tak jsem za člověka, který neumí uznat vlastní chybu. Nevím, možná je tom kus pravdy.

 

Proč se automaticky předpokládá, že já žádnou vlastní morálku nemám? 🙂

 

malomyslnost_eva_cernikova

Prý jsem jako tento slabý strom, bez kořenů. S povrchním přehledem. Co víc si přát.

Mám tedy zaklepat na jeho dveře, přijít si říct o pomoc, prý mi to odpustí.. že zatím jsem udělala chybu, ale příště už to bude pochybení!

„Nesouhlasím“, hlesnu. Nikam nejdu a trvám na svém do té doby než nastalo přímé obvinění.

Poslední půlrok byla největší facka. Větší než události, které předcházely vzniku celé situace.

 

 

Nemyslím si, že jsem jako tento strom. Možná na začátku jsem byla, až na to, že mi to lidi říkají snad už deset let  a od té doby jsem na sobě fakt mákla. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem něco víc než druzí lidé. A nechápu, proč mi to někdo neustále předhazuje. Naopak. Většinu života jsem se pohybovala a pohybuji s lidmi, kteří toho ví víc než já.

Mlčela jsem a nasávala informace.

Jen jsem v určité fázi už přestala chtít být za tu holku, co nasává moudra druhých (ale dělám to pořád), chci být ta, která taky něco sama řekne:) wow:)

Od určitého okamžiku už chci vyhrávat.

Ano, jsem to já.

A přesto ne.

Už nemám na sobě nic dobrého, jako bych stála po dešti v bílem oděvu na přechodu, když on si projede kolem v autě a ohodí mě bahnem od hlavy až k patě.

„Vidíš, tohle jsi ty! Jen to nechceš vidět!“

Koukám za ním s údivem i rezignací, protože jsem dnes plánovala mít dobrý den a seriózní schůzi v bílém a on mi to právě zkazil!

Že jsem jako ten slabý strom, co se přetvařuje? Ale přitom nic neví? Ne.

Vůbec jsem ale netušila, jak se tvoří profesní hodnota člověka. 

Měla jsem pocit, že konečně vím, co chci, konečně jsem si začala věřit. Abych potkala člověka, který posléze přispěje k tomu, abych ve vlastních očích cítila, že je to snažení celé zbytečné. Zase dole.

Stydím se za sebe, co dělám špatně, že si nedokážu uhlídat (obhájit) svou úroveň vědění. Já nechci hrát, že jsem víc, než jsem. Ale ani už nechci být méně, než jsem.

Tady někde to bude…

 

Ano, děkuji za ty zkušenosti. Máme tu dva kompromitující faktory, na které je potřeba dávat si pozor:

  1. Právo
  2. Morálka

 

***

Už to jsou téměř dva roky, co se nemůžu pohnout. Kdy tady prostě není nikdo, kdo by ve mně viděl to dobré, uznal to a ocenil (ano, je to trapné, ale chci to, protože je to potřeba). Dal mi ten výchozí bod, když ho ignoruji a nechám čas, aby běžel.

Aniž bych musela něco dokazovat. Když na to prostě nemám energii, přijde mi všechno špatně, prostě úplně divně převrácené.

 

***

Stojím na závodní dráze a právě vystřelili ke startu závodu. Všichni se rozeběhli a běží. Ale já nemůžu.

Nemůžu se pohnout.

Došlo palivo.

Svět se zastavil.

Lidi na tribuně na mě křičí: „Tak běž, dělej! Co tam ještě děláš, tak běž!“

Ale jako bych je neslyšela.

Vlastně jsou mi jedno. Nemůžu.. Jakoby se zpomalil svět. Nevnímám je. Koukám na oblohu nad hlavou a říkám si – k čemu to, sakra, je? A kdo jsou ti lidi?

Už na mě letí první shnilá rajčata a pískání:

„Vypadni z tý dráhy, když nechceš běžet! Zavazíš tady jiným běžcům!“

Ostatní běžci už běží a běží, už několikrát mě minuli a já nemůžu nastartovat. Proběhnou kolem i ti poslední a běží dál. Nikoho nenapadne zastavit se a zeptat se, proč neběžím, jestli nechci pomoct, jestli třeba nejsem raněná. Ne. Kašlou na mě a běží dál..

Lidi řvou na tribuně a mě napadá, že oni vlastně vůbec nejsou ve hře.

Že jsme jen my, běžci, a oni. Jejich slova jsou jen kulisa, nezáleží na nich.

A běžcům nezáleží na mně.

Nikoho z běžců nenapadne mě prostě vzít za ruku, povzbudit. Nikdo není tak blízko, aby udělal více než využil momentálního skóre.

***

 

Nemůžu ani říct, že mě někdo zná, protože mě nikdo nezná. Není moc lidí, se kterými bych se stýkala déle než rok. Není nikdo kontinuální v mém životě, kdo by mě více znal. Kdo by věděl víc, jak a čím trávím čas, co dělám, co mě zajímá, co už mám za sebou. Což bych teď fakt ocenila.

Jak jsem se snažila a jak pak jen ležím a koukám do zdi, jestli to mělo cenu?

 

Jak jsem byla hrozně hloupá, protože jsem nevěděla a nevím věci, které jsem měla vědět. Resp. já vím, že je nevím.

 

Píšu o tom, protože možná nejsem jediná. Ptala jsem se několikrát, jestli jsem blázen, když mě všichni pomalu posílají se léčit, když se „chovám bláznivě“ či nejsem racionální, když jsem agresivní. Ano, do háje! 🙂

 

***

Někdy prostě už nechci bojovat, selhávám:

 

… chci tady mít svého kluka…

 

Odehnat ty supy, když já už nemůžu, když už mi vzali všechnu energii, všechna pozitiva, to světlo, které jsem dostala a které jsem si chránila..

Aspoň jednou chci mít pocit, že na to nejsem sama. Jo, chci být zachráněná. Aspoň jednou! (nebo dvakrát) nevědět si rady. Prostě nedělat nic. Mít plnou pozornost jen pro sebe. Bez odsudků, výčitek, jak jsem zase neschopná, proč mi vše tak trvá, proč už nejsem tam nebo nedělám tohle… Vědět předem, co mám dělat, protože někomu na tom záleží dát mi ty informace ještě před prohrou.

Být oceněná jako člověk, aniž bych musela podávat výkony a mít výsledky (k čemu je výsledek, když já sama sebe nenávidím za to, že ho musím dosahovat, že je to povinnost? Když „výsledek“ je důležitější než já?), být objatá právě teď, když fakt není co chválit.

Kdy jsem ponořená v nicnedělání.

Hodnotný je ten pocit, že nás někdo zná. Ví, jací jsme.

Že se vlastně není čeho bát.

To je poprvé, co jsem začala toužit po tom, aby mě někdo znal. Ale zároveň se stydím za to, co jsem objevila „ve společnosti“. Uf, mám říct, že je to síla?

Přitom, jak jsme všichni podobní, všichni toužíme po stejných věcech a pocitech… ale chodíme po světě, do práce, cestujeme… ale tváříme se, že jsme někdo jiný než ten druhý. Že se snad nemůžeme navzájem pochopit – přitom můžeme.

Já se vždy cítila venku bezpečněji než uvnitř. Protože cizí je cizí jen v našich hlavách.

Ale chci už se vrátit domů a cítit zastání.

 

***

 

Ohledně upřímnosti

 

Chci vztahy, kde je pravda. Kde můžu říkat naplno, co si myslím a co cítím, být praštěná sama sebou bez souzení.

Hluboké vztahy.

Bez zbytečností, hádek a her.

 

Kde se nemusím „nějak tvářit“.

vs.

Kde si můžu hrát:)

 

Jinak ode mně čekejte jen povrchní úsměv. Chci mít klid, udělat práci a zmizet:) Do svého ráje vztahů výše.

 

Chtít být vždy upřímná není dobrý nápad.

Spíš obecně méně mluvit.

Opouštím od té hloupé představy, protože jsem předtím nepochopila, že druzí lidé jen testují.

Resp. že tohle nejde odvrátit jen snahou řešit věci na rovinu. Že to může být někdy sebedestruktivní cíl, kdy cílem útoku je morálka.

To, že já říkám pravdu nebo to, co si myslí, neznamená, že to musí dělat i ten druhý. Ne, nemusí se dát všanc.

 

Ale pokud mi někdo říká, že lžu, pak nechci, aby patřil mezi mé přátele.

 

Já nemám potřebu řešit druhé lidi, řešit to, jak se chovají, jestli jsou normální nebo divní, soudit je a hodnotit „správnost“ jejich počínání. Nikdy jsem to nedělala. JE MI TO JEDNO, co kdo dělá nebo řeší. Respektuji.

Byla jsem ale naivní, když jsem si myslela, že mi někdo pomůže tak, aby se mnou zacházel jako rovný s rovným. To by to musel být přítel.

 

***

 

Dvakrát v životě jsem slyšela jednu magickou větu, kterou jsem nechápala. Když jsem byla zmatená, protože mi život vůbec nedával smysl. Jednou jako malinká holka na hodinách zpěvu (ano, měla jsem od mala povinné hodiny hudebky – všechny to bavilo, tedy až na mě) a podruhé před několika lety na semináři o principech života:)

 

Čím více jdeš nahoru, tím více světla tam je.

 

Cože? Nechápala jsem. Už chápu. Světlo je jasnost. Jako když natočíme tvář na slunce a vidíme záři a ona vidí nás. Ano, najednou vím přesně, kdo jsem, co tady dělám, co mě těší a kam chci jít. Najednou je vše jasné, nic už neřeším, jen jdu. Nepotřebuji někomu něco vysvětlovat, dokazovat. Nepotřebuji, aby druhý pochopil.

 

 

Bůh odešel pryč

 

Ten půlrok mě změnil. Opět jsem tam, kde jsem byla, až na to, že více naštvaná, více v depresi, cítím prohru, hlavně to, že jsem si nedokázala ustát sebe sama, že jsem přistoupila na ten „vztah“, že jsem neřekla NE hned na začátku, prostě jen z toho důvodu, že jsem ho neřekla ještě nikomu.

Chránila jsem si to světlo v sobě, ale nedokázala jsem ho uhlídat. Úplně odešlo konat službu někomu jinému, který tak ještě více uvěřil ve své vlastní dobro a svou nedozírnou hodnotu pro ostatní (kéž bych cítila to samé, bohužel jediné, co si přeji, je aby někteří lidé to dobro přestali konat.)

Věřila jsem v Boha a pak jsem zjistila, že Bůh pomáhá všem úplně stejně. Že vlastně, pokud druhý cítí jako to nejlepší dobro hodit na mě vlastní negace, tak to prostě udělá. A bude s tím pokračovat dál a dál, protože on má na to právo mi kazit náladu, házet na mě negace, vinu, kritiku, vše to, co by měl namířit vůči sobě. I když mě vůbec nezná, jde mu jen o vlastní pravdu, kterou se mi snaží dokázat.

Zase jsem selhala. A to mě bolí.

V obraně sebe sama, v tom si za sebou stát, v tom uhájit si vlastní hranice, vlastní pravdu, vlastní život. Nikdy jsem si nemyslela, že vím všechno. Ale jsem frustrovaná, když mám prohrávat s někým, kdo se nade mě nadřazuje, přitom se učí on ode mně (ale pozičně se staví nade mě, proč, hm?) Když mi neřekl nic nového, přesto si bere zásluhy za „můj posun“. (Tímto znovu děkuji všem, kteří ten posun skutečně ovlivnili, kteří mi předali něco nového, aniž by hledali vděk a zásluhy.) 

Tento člověk nade mnou „vyhrál“.

 

Nesmírně moc bych chtěla pochopit tohle společenské jednání, protože to nechápu, neznám pravidla ani ty záhadné normy, kterými se tohle šíří. Tak proč mám být stále méně než jsem? Nechat si zpochybnit i to, na co jsem už přišla? Nedokážu vhodně promluvit (myšleno ohradit se). Zatím.

Říkala jsem si, že kdo mě naučí, jak se bránit manipulaci, jak si nastavit hranice, řídit sebe a řídit lidi, tak toho si vezmu:) Ale nevím, jestli to je zrovna motivace:) Vím,že přijde čas, kdy na tom zapracuji i tak. Jsem zvyklá za vzdělání platit, dojít si pro něj, i když to někdy trvá dlouho. Vlastně nic „technického“ nepotřebuji. 

Chci umět vyhrávat.

Je mi jedno, jak neženské to je.

 

Je důležité umět vyhrávat ve věcech, které jsou pro nás důležité.

 

Poznat, kdy bojovat a kdy je to zbytečné. Vzdát to a jít po svém je taky řešení. Ale někdy potřebuji ukázat, že si to líbit nenechám. Nechci, aby někdo využíval moje myšlenky, to, co ho učím, aby mě odhodil jako hadr (přiznat to nebo poděkovat, proč:) Aby druhý vyrostl tím, že mě zašlape do země…

Při výsledku, není to jedno? Když to ve druhém vyvolá jen zlobu a frustraci. Fakt je to dobrý výsledek? Nebo začátek sváru? Já nevěřím na to, že výsledek světí prostředky. To, co se mi zarývá do duše, je nenávist..

Jak můžu používat srdce, když to, co cítím, je vztek?

 

Zjistila jsem konečně, co je to ego

 

Ano, objevila jsem Ameriku, kterou jsem si nikdy předtím nedala do souvislostí:)

Když ten druhý vás neuzná. To, že jste lepší.

TADY a TEĎ.

Máte prostě více schopností.

Vždy si najde něco, proč váš úspěch není úspěchem. Proč to byla hračka nebo jen náhoda. A rychle to dokáže líp. Možná.

Nikdy se nedočkáte ocenění za to, co jste dokázali vy. Dokázali jste to, ale..

On to nikdy neuzná… bez lásky a pokory. Vzdejte to chtění, aby to bylo jinak…

Taky mi to občas dělá problémy. Uznat i chtít být uznána. Přiznat, že někdo je lepší, i když jsem tolik makala a tak mám pocit, že už si to „něco“ zasloužím víc. Že už můžu, protože jsem to řekla:) Přitom, kdo z nás o tom rozhoduje.

 

„Vlak, který nezastaví ve vaší stanici, prostě není váš vlak.“

Někdy nám na křižovatce padne červená a musíme zastavit nebo pustit jiné auto, které má zrovna zelenou. Nadáváme, přijde nám to nespravedlivé, proč to auto jede před námi jen kvůli semaforu a změně světel, když předtím bylo celou dobu pomalejší.

Jenže to jsou přesně ty křižovatky našich cest, o kterých my nerozhodujeme… Nerozhodujeme ani o tom, jestli někde budeme první, druzí, poslední… Nebo jestli se vůbec dostaneme na místo. Tuhle šachovnici pohybu lidí a věcí, toho velkého chaosu na naší planetě, prostě neřídíme my.

Proto už tak urputně neplánuji.

Až mi zas někdo bude předhazovat, že jsem úplně blbá, když přece logicky ve své situaci bych měla spořit a myslet dlouhodobě, což jsem jistě doteď nedělala… Stejně tak s plánováním. Zkoušela jsem si v životě věci plánovat, organizovat si dny, týdny i měsíce, stejně tak i úplně neplánovat, ve finále bylo vlastně jedno, co a jak jsem dělala, protože jsem nedělala to jediné – neposlouchala jsem sama sebe dost důkladně a dostatečně.

To je pro mě ta nejodvážnější výzva, která asi zboří to, čemu jsem doteď věřila, že chci.

Stejně tak s penězi – lidi jsou na koni, že mě můžou poučovat, jak to má být, protože já jsem přece ta, která to nezvládá:) Přitom já ty chyby vidím úplně jinde – najednou jsem schopná více vidět i to, jak druhý člověk prostě nevidí do mých pohnutek, jak je vedle, jak hádá… A vlastně si říkám, sakra, proč jsem trávila tolik času tím, že jsem poslouchala druhé lidi, co je pro mě dobré, když oni vážně nemají ani šajnu… většinou jim jde stejně jen o vlastní vliv na mou osobu, chtějí uznání, že mají pravdu, že mají patent na můj vlastní život.

Přemýšlí za mě:)

Najednou si říkám, že hrozná hloupost byla dávat tak moc na okolí, na jejich mínění, že ta nesebejistota byla hloupost.. Ale naopak sebejistota je to, co všichni potřebujeme posílit.

Vím, že nepíšu nic nového, že tohle najdete všude, jen mi to celé poskytlo hlubší pochopení situací. Že už nejen prohlédnu manipulaci někoho jiného, ale začínám už chápat, jak se bránit.

 

Jak je důležité srovnat si to sama v sobě. Že bych se měla rozhodnout…

 

Ohledně práce

 

Jsem přesvědčená o tom, že nikdo z nás tady nechce být zbytečně, chceme být užiteční, cenění, všichni chceme vědět, že druhým záleží na našich činech, chceme dělat radost, nevěřím tomu, že někdo touží být na okraji společnosti, aniž by tomu předcházelo zklamání.

Navzdory odsudkům okolí i u mně je to hodně dlouho o tom najít si, co skutečně chci dělat, kam chci jít. Vyměnit tu povinnost za něco víc – ať to stojí, co to stojí. Zaplatím tu cenu. Ale chci už získat směr – správný pro mě.

Takže jsem nejdříve dlouho zoufale chtěla pozici, která odpovídá mým schopnostem (#sorryjako:) Nic víc, nic míň. Spíš být přirozeně člověkem na správném místě.

Vědět, co mám udělat pro to, abych mohla profesně růst. 

Strategie „hloupé blondýny“ funguje, když chci pomoct s tím něco pochopit, ovšem rozhodně neposouvá v kariérním žebříčku, natož, když ta blbost má být v oboru, co chci dělat:) Teď přeháním, nicméně stále se mi stává, že za mnou chodí někdo něco mi vysvětlovat, poučovat mě o věcech, i když jsem ty věci dělala už dávno před tím dotyčným. Ptám se sama sebe, jestli fakt vypadám tak hloupě nebo, proč mi to sakra dělá?

Fakt jsem se chtěla učit a dělala jsem to… jen jsem to celé vůbec nepochopila:) Tu hierarchii, jak to funguje, protože se spoustou věcí osobně nesouhlasím, nechápu. Vztahy.

Vždycky jsem chtěla něco umět. Protože se tak cítím jistá.

A ano, přiznávám, skrze práci v nějaké firmě pro někoho jiného se mi to zatím nepovedlo. Jediné, co jsem cítila, byla frustrace ze slepé uličky.

 

Ještě dodatek:

Naučila jsem se toho i mimo práci opravdu hodně. Tím, že jsem dlouho žila jen svým pracovním životem, tak jsem na to měla i čas. Měla jsem čas na vzdělávání. 

Jen chci říct, že být kolečko v korporaci vám nezajistí v hodně případech ani znalosti, schopnosti nebo zkušenosti. Pochopila jsem, že cesta pro mě není za stolem v open space, že je to jen chiméra, kterou jsem chtěla kvůli „prestižnímu zaměstnání“, ale brzy jsem zjistila, že tudy moje cesta nepovede.

 

 

„Proboha, co tady vlastně ještě děláš? Evo, proč jsi tady??“

„Já nevím…“ Je mi prázdně. Je mi špatně.

A vlastně jsem to všechno chtěla tak moc, že už to ani nechci, že jsem zjistila, že je to celé nesmysl, to jakým způsobem se o to snažím. Že kdybych teď dostala všechno, co jsem si přála, stal by se z toho jen trapný, plytký odvar frustrovaného přání.

„Tak na, Evi, tady máš tu svoji ohlodanou, vytouženou kostičku.“

„Dej si a dobrou chuť!“ 🙂

„Říkali jsme ti vlastně, že to maso a tuk jsme už snědli sami? Ale no tak, měla bys to vědět! Tady je zbytek.“

 

Svoboda dokázat to sama, být tady sama za sebe mi dává najednou sílu už nic nechtít. Nepotřebuji pozici, abych dělala to, co chci dělat.

 

Jednoduše, chtěla jsem samostatnost a oporu, protože to jsou rysy, ve které věřím.

 

Fakt mega jsem makala, abych se dostala tam, kde jsem (dobře, teď neberte aktuální stav:). Fakt hodně jsem tomu obětovala a nesmírně si vážím toho, co jsem už dokázala, co jsem se naučila. 

 

Věřím v to, že jen business skills jsou k ničemu (ty umí každý, ano, pokud se tomu aspoň trochu věnuje), pokud tomu nedám spirit. Vlastní styl, něco, co je moje, co nemůže nikdo okopírovat.

Už od střední školy makám na různých softskills, čtu jednotky – desítky odborných knih měsíčně. A ano, mezi znalostmi a dovednostmi je propast, nicméně jsem nečekala, že to bude tak tvrdé.

 

Zjistila jsem, že nevím, jestli se chci účastnit některých přímých vyjednávání, že někdy je to prostě už „moc“. Fajn, mám firmu, chci podnikat, ale nečekala jsem, že až tak moc lidí mě bude chtít táhnout dolů už na začátku.

Ano, někdo musí prohrát, aby někdo jiný vypadal více schopně. Přestávám už věřit na win-win mezi lidmi, kteří už mi ukázali jinou svou tvář.

 

 

Tohle se sem hodí. Takhle nějak jsem to chtěla říct:)

 

 

 

 

Řeknu tady jednu věc. Je to už 10 let, co jsem poprvé někoho požádala o to, jestli by mě naučil podnikat. Že chci mít svou firmu, ale vůbec nevím, jak na to a co mám všechno vědět a umět:)

Ten člověk mi o podnikání nakonec nic neřekl, i když mi to slíbil. Pocítila jsem první velké zklamání.

Cesta za tím know-how mi trvala oněch 10 let:) A i teď mám ještě velké rezervy, abych se vůbec označila za začátečníka.

 

Už poslední práci jsem považovala víceméně za nutnost, kdy už mi nešlo o kariéru, ale chtěla jsem si jen udržet příjem pro životní výdaje. Rozhodnutí, že pojedu jen na 30% a že to stačí, jsem učinila již před nástupem:) Což nikdo jiný nevěděl, takže to považovali za můj maximální výkon. Mojí metou bylo udržet se v průměru, mít čas a klid a být nenápadná:)

Už v té době jsem měla myšlenku, že si vezmu vedlejší zakázky na copywriting a začnu současně bokem psát na volné noze. Což jsem udělala a díky tomu jsem se seznámila i se svým budoucím „přítelem“. Vzhledem k tomu, že on byl a je úspěšným osvč, chtěla jsem, aby mě naučil, jak podnikat:)

To se nepovedlo. 

Náš „vztah“ se stal nástrojem sebedestrukce nás obou, takže se brzy rozpadl. Vlastně to byla od začátku blbost, jenže já jsem prostě trvala na tom, že to musí být podle mě, tlačila jsem a nutila jeho, takže jsem nakonec dostala přesně to, co jsem chtěla:)

Zároveň to byl ale první člověk, který mi byl ochoten zodpovědět všechny otázky a vysvětlit mezery v mém pozorování věcí, které jsem měla.

Z období tohoto vztahu jsem se dostala do záporu -200 000 Kč. 

Čímž chci demonstrovat fakt výše, že podle toho, jak se cítíme a jaké máme vztahy, se nám pak ne/daří vydělávat a posouvat i ostatní životní oblasti.

Mohlo to být jinak, protože kdyby si mě zvolil třeba za svou učitelku angličtiny, mohla jsem být za tu dobu v plusu +100 000 Kč:)

Naučila jsem si dávat si větší pozor na rozhodnutí, která činím ve svých vztazích.

 

 

Svět mezi námi je občas matoucí,

 

zvlášť, pokud se pohybujeme v různých prostředích moc rychle. Chvíli trvá udělat si v něm pořádek.

Další hrubou chybu jsem udělala v nacenění svých skills.

 

Existují dvě věci nebezpečnější než nevěra:)

 

  1. Špatný kontrakt (který jste podepsali)
  2. Žádný kontrakt (v případě, kdy tento fakt bude použit proti vám jako známka vaší neprofesionality:)

 

Z čehož vyplývá správná varianta řešení:)

 

Myslela jsem si, že jsme na jedné vlně, myslela jsem, že ten člověk je „spíše přítel“, minimálně někdo, před kým nepotřebuji hrát ty úvodní tanečky ve vyjednávání. Říkala jsem si, že si nemusíme přece navzájem nic dokazovat. Šla jsem na jednání „tak nějak nepřipravena“.

Chyba. Musíme:)

Vzhledem k tomu, jak situace nakonec pro mě dopadla, tak tvrdím, že už vím, proč všude vyjednávat mnohem tvrději (i když zároveň je to pozice, ve které se mi nelíbí být), nikoho nešetřit jen na základě dojmu (protože on mě taky šetřit nebude), prostě „ukázat si pozice“ hned na začátku.

Možná jde o hru, možná jde o hru s penězi.

Každopádně ukázat, co umím, že fakt nejsem mimo, že toho druhého dokážu prokouknout stejně jako on mě;)

 

Druhá strana si nyní užívá sladkého vítězství, nicméně já vím, že pro mě se stali těmi, kterým já pomáhat nebudu.

 

 

Komentáře z Facebooku