Spokojenost, klid, radost a zábava jako hodnoty.

skye-studios-copyright-evacernikova_blog

Tím, že Láska věří, tak tím jsem si už jistá.

 

Víte co? Věřit (sobě a tomu, co chcete dělat nebo co děláte) je ta nejtěžší práce… chtěla jsem napsat. A pak mě napadl ten pocit.

Pocit, že to stojí za to.

S touto „prací“ nelze přestat, nemůžu s ní přestat.

 

Když už toho bylo na mě příliš, řekl mi člověk, kterému jedinému jsem to dokázala v dané situaci věřit, šalamounsky:

„Věř tomu.“

Tak jsem si řekla: „Fajn.“

A začala jsem věřit sobě:)

 

Protože tohle jediné jsem ještě skutečně nezkoušela. Brát vážně to, co chci.

Ano, možná jsem blázen, zvlášť, když mi to někdo druhý tvrdí? Že jsou to hlouposti.. Ale chci to zkusit. Přestat už s těmi pochybnostmi, které ještě nikoho nedovedly do cíle.

Být více sebevědomá, protože jsem pak i spokojená. Ne, tohle není o nalhávání si něčeho, co není. Spíš si říkám, že nesebevědomí je vlastně v jádru bláhová vlastnost, nesmysl, kterým často vyplňujeme naše životy, protože jiné starosti nemáme (než třeba ty, co si o nás kdo myslí).

Jen sebevědomý člověk je schopný činu.

Sama vím, jak nevíra sobě a nejistota ničí život.

 

***

Pokud potřebujete povzbudit, přečtěte si tohle. Ten článek prostě miluju, čtu ho, když je mi hrozně, a stále se u něj hrozně směju:)

***

Tvrdím jeden argument – proč žít v lítosti nebo sebelítosti a oslabovat tím sebe a druhé? Nejsme náhodou tak trochu pyšní na svou „skromnost“?

Ztotožnila jsem se postupně s názorem, že přílišná skromnost ukazuje spíše na vlastní sobectví. Můžeme mít víc, tzn. více rozdávat a pomáhat… rozvíjet sebe, rozvíjet ostatní, mít a dělat více, být krásnější, zdravější, úspěšnější.. Radši si řekneme, že ne, my jsme přece skromní a moc toho nepotřebujeme:) Přitom ve chvíli, kdy nezačne jít jen o nás, zjistíme, že toho potřebujeme docela hodně:) Najednou se stane skromnost bláhovou chybou. Zbytečnou snahou udělat dojem:) Litujeme, že jsme nedosáhli na víc.

A proč to píšu? Protože si sama uvědomuji, že dosahovat více a překonávat sama sebe JE TĚŽKÉ. Je to časově náročné, složité, nejisté a vratké. Musíme riskovat a přestat si věci nalhávat. A nenechat druhé lhát nám.

 

Opakuji zkušenost moudrých stařešin, kteří se smějí mladým kvůli jejich naivitě:) Taky jsem se smála, než jsem se smát přestala. Mi přece všichni říkají pravdu, že jo. Proč by taky měli tvrdit něco jiného, že ano:)

„Hele, to, že nemáš informace, to je tvůj problém!“ 🙂

Hodně dlouho jsem nechápala důsledky významu této věty:)

Že pokud nemáte informace (nebo je máte, ale z různých důvodů je nechcete použít), bude vaše nevědomost používaná proti vám tak dlouho, dokud se jasně neohradíte.

Jde o to to nejen prohlédnout, ale i sdělit. Nebo sdělovat… Nebo se vymlouvat… cokoliv:)

A taky tím ušetříte spoustu peněz:)

Dál zabíhat nebudu. Na to bude další článek:)

(Ještě nevím, zda je to ten jediný způsob, který může fungovat, chtěla bych znát názor někoho, koho respektuji, kdo v tom může být více přesný. Tohle je zatím jen mé pozorování. Dlouho jsem s tím bojovala, hodně věcí jsem si říkala, že já nebudu dělat, že nechci být taková nebo maková… že já to budu dělat jinak… Ale začínám v tom pochybovat, jestli je to vůbec možné. Jestli ve své pozici nebudu opravdu spíše za blázna, pokud se nepřizpůsobím „standardnímu jednání?“)

 

Každopádně, něco udělat můžu. Nabídnout sebe nějak užitečně a s přidanou hodnotou v tom, že u některých témat můžu chápat, čím procházíte a jaké otázky můžete řešit. Možná vám okolí a společnost podsouvá něco, co přitom víte, že máte jinak. Vytvořila jsem si tento projektík, zatím s pracovním názvem.

(Ráda bych požádala o feedback,zda to má smysl? Asi to celkově nezní tak, jak bych chtěla, jde spíše o smršť textu:)

 

***

Jen troska chce vidět z lidí rozsypané trosky.

Kolikrát jsem něco vzdala a nechala to (sebe) být?

Tohle přece musí jít nějak otočit.

Chci udělat něco pro to, abych uměla z nejistoty vytvořit sílu. A možná to někdy naučit i vás.

 

Tak moc bych si přála podporu, ale už chápu, že to musím zvládnout sama. Protože se jí nedočkám. V tom je právě ta past, ta laťka, která potřebuje být přeskočená. Neřídit se těmi, kteří mi nepomáhají být zase šťastná. Už si to nenechat vymluvit, protože tím se jen odloží problém.

Chci být zase sama. Sama sebou. Se svými myšlenkami, nedovolit si určovat někým jiným své kroky, bránit to, co je mi nejdražší. SEBE.

Nebo se nechat smést jejich pochybnostmi, říct si, že ano, že mají pravdu. Jsem blázen, že chci to, co chci. Jsem namyšlená. Nic nevím a dělám ze sebe kdoví, koho. Měla bych se spokojit s tím, na co mám. Ničeho jsem nedosáhla, tak proč si vymýšlím hlouposti,… měla bych se vrátit na zem.

Ach ano, máte pravdu, vrátím se na své místo… tam do koutku a studovat pilně!

Vždyť já nemám co říkat!

I když jsem nejistá, tak proč mám v sobě sebejistotu, kterou už nedokážu zastavit? 

 

 

Nikdo mi nic neřekl o milování sebe samé hodně dlouhou dobu. Nevadí mi to, protože to tajemství už dávno znám. Jen si říkám, proč mi to nikdo neřekl po tak dlouhou dobu.. Je to náhoda nebo..?

Proč neřeknete člověku, který se trápí, že se trápí?:)

Hledala jsem tak moc dlouho, až se mi to teď zdá zbytečné.

 

A mí falešní přátelé tvrdí, že ostatní mají také srdce. Neměla bych zapomínat. Ano i ne. Krouží kolem mě ve svém vlastním strachu, pozorujíc, co hodlám udělat a zda je to tak správně. Tlačí mi své názory a pohledy. Ve skutečnosti se kontrolou sami chrání. 

 

Podle mého názoru jen vlastní spokojenost může měnit životy kolem nás.

 

Vidět život z té lepší strany vyjadřuje ochotu budovat život sobě i druhým

 

Jsem ráda, že jsem jednoho dne konečně pochopila, o čem je pozitivní myšlení, i když mi to trvalo pěkně dlouho. A proč bych ho měla vyměnit místo nevíry, pochybností a trpitelství. Když mi to došlo, otočil se celý můj svět.

Cítím se skvěle nezávisle na okolnostech.

Jsem vytrvalá.

Nebudím se v noci ze spaní (i když by to někteří rádi viděli:).

Nedělám z věcí přílišnou vědu.

Když mi situace přináší stres, opustím ji.

Domnívám se, že je se mnou dobře.

Když dovolím, abych přestala myslet pozitivně, přijdu o všechno. Být pozitivní není o tom být sluníčkář. Spíš umět se držet představy, kterou ve svém životě chci mít. Konečně dokážu docenit tu podstatu (a omlouvám se za tu dobu, kdy jsem se v negativitě utápěla). Pochybovala jsem, stejně jako vy, myslíc si, že tohle je snad nějaká přednost:)

Ne, není:) Je to slabost.

Přednost je vydržet a věřitSnad mě teď pochopíte správně. Nemluvím obecně. Mluvím o těch případech, kdy člověk živí svoje pochybnosti a je na ně hrdý. Jsou to miláčci jeho mozku. Když tím oslabuje sebe i své blízké. Nechci už podporovat tento zbytečný a podrývající zlozvyk. Mít kolem sebe lidi, kteří jsou vzdělaní, chytří, moudří, jsou schopni podpořit, poradit, povzbudit, ujistit, protože mají znalosti a ví, o čem mluví… Mají rozhled a nadhled, takže jsou schopni pozvednout. Tohle jsou poklady.

 

 

Pozitivní náhled vyřeší i globální problémy

 

Pak je tu ještě jedna věc. Pokud vzdáme snahu vidět život z té lepší stránky, tak budeme dávat prostor té horší. Už jen kvůli schopnosti tvořit rozdíl má pozitivita smysl. Kolem nás není vakuum. Je to jen o tom tvořit pozitivitu.

Dát si to za cíl.

Mít na mysli lásku a dělat svou práci (tu správnou) s optimismem, že to dopadne dobře.

Protože jinak nás tu přebije opak:)

A teď tím nemyslím jen nás jako jednotlivce, ale i nás všechny, náš stát, komunity.. Potřebuji se koukat tam, kde je láska, vědomě ji čerpat, vědomě se o ni snažit. Protože jinak budu cítit nelásku..nebudu mít chuť dělat dobré věci, ale naopak… a tohle je univerzální lidská podstata. Kdekoliv na světě. Zabývám se buď láskou a věcmi z lásky. Nebo se dožaduji, čerpám, nemám, nesnáším… Dokážeme vytvořit trosky z lidí a věcí kolem nás, když nám chybí pozitivní podněty.

Otázkou není, jak mít víc, ale to, jak najít v sobě lásku. A s ní za ní jít. Můžeme žít v míru nebo ve válce, ale jen láska nás dostane do klidu. Navíc je to pocit a ne myšlenka.

Lásku k životu a sobě samým nemůžeme vymyslet. Nemůžeme si poručit vůlí, že teď budeme láskyplní. Proto ji necítí každý, i když by chtěl.

Ale když ji mám nebo ji dostanu, tak ji musím pěstovat.

Války vznikají, protože jsme frustrovaní a nemáme naplněny svoje potřeby. Když jsme v pohodě, tak se spousta problémů rozplyne sama. Pohodu je ale těžké udržet v prostředí, které tomu není nakloněno, které naopak potřebuje, abychom měli strach, řešili věci kolem sebe, řešili imaginární problémy, které nás z pohody dostávají..

A tohle celé dělá ten rozdíl ve světě:)

Dostat se pryč z prostředí, které k nám není vstřícné, jinak nás to může i zabíjet:) Nebo ho přetvořit. Myslím, že kdo se cítí naplněným, měl by to předávat dál.

Ale bez nátlaku.

 

 

Jak může tak prostý cíl, jakým je Spokojenost, měnit životy

 

Chci vidět kolem sebe více spokojených a šťastných lidí, protože to jednoduše vyzdvihuje i kvalitu mého vlastního života.(ehm:)

Když jsme spokojeni, najednou většina problémů přestane existovat, najednou se třídí důležité od nepodstatného, radost se tak může šířit dál a najednou nechápu, co jsem dělala a kde jsem byla předešlý zbytek života…

Můžeme se věnovat naplno sami sobě a tomu, co nám dělá radost.

Spokojenost se pro mě stává nekompromisním cílem. V mém čase. Podle mých pravidel. Připomínám si, že bez vlastní spokojenosti jsem a budu nikdo. A to samé platí pro nás všechny.

A kdyby tohle byl jednoduchý cíl, zaplaví náš svět samé pozitivní emoce a žijeme už jen ve štěstí a věčném míru:)

Jenže není. Udržet si životní spokojenost a pohodu není jednoduchý cíl. Musíme pro to vyvíjet neustávající aktivitu, činit reflexe, změny, posuny, mít odvahu vylepšovat. je to výzva, když jsme v podobném místě ještě nikdy nebyli.

Stejně jako nezávislost. Nebo bezpečnost. Oceníme je často až v případech, kdy je ztratíme a pocítíme tak řekněme „značný diskomfort“. Spokojenost bude najednou ta tam.

Takže: Já i můj business pro vás – budou o spokojenosti. O kvalitě, komfortu, klidu. Ještě se k tomu vrátím.

 

Moje samota je zdroj, je to nekonečná inspirace 

 

Proč bereme samotu za prohru, když je často mnohem větší prohra být někde nebo s někým, kde mě to nenaplňuje a nemám na tom místě smysl?

Kromě těch několika případů, kdy potřebujete pomoc a nikdo tu není, má samota mnohem více pozitiv. Například:

Můžu se hledat, můžu žít podle sebe, můžu chodit tam, kam chci jít, dělat přesně to, co chci v každém okamžiku dělat, nemusím nikomu vysvětlovat, proč toužím po tom, po čem toužím. Svět – jeho stromy, louky, lesy, města –  je jenom můj:)

Můžu si vychutnávat život bez časového omezení. Zírat hodiny na jednu věc a nenudit se tím.

Nesmírně ráda chodím na víno nebo na oběd sama se sebou:) A ne, nenudím se u toho, nepřijde mi to trapné ani nemám pocit, že něco postrádám.

Skutečně se málokdy nudím.

Taky toho mraky přečtu. 

Nebo si můžu pustit hudbu na plné pecky, přes celý ten velký dům, který mám teď jen pro sebe. Protančit si cestu do kuchyně za další dobrotou, užít si ji, protančit se zpátky. Jinak bych se při těch kreacích cítila poněkud rozpačitě:)

Taky můžu psát tyhle články i mnoho dalšího. Psaní může sloužit jako výborná terapie, ale je časově náročné. Nejde jen o to něco napsat, musíte o tématu přemýšlet delší dobu. Jinak žádné články, blogy, knihy nemají smysl.

Je toho tolik, co si prostě dokážu užít nejlépe sama. Jasně, všechno tohle můžu dělat i s někým, jen tvrdím, že o samotě to má zas jinou kvalitu. Podněty nesbírám zvnějšku, ale zevnitř. Nepotřebuji nikoho a nic, aby mě zase odvedl z cesty… A dokud se tak bude dít, neberu samotu jako problém, naopak.

Možná nevidím dál než sama za sebe, ale i tak to vidím jako první správný krok -vyřešit sebe. Nebo spíš, už se přestat řešit:) BÝT.

A jednoho chladného nedávného dne v Praze jsem si uvědomila mnohé, když jsem si:

  • Vyzkoušela ty nejkrásnější testery v líčícím koutku drogerie. Makeup, stíny, linky, řasenku, broskvovou růž na tvář a nakonec červenou rtěnku, takovou, která celý den nepůjde smazat. Zkouším, jestli se osvědčí.

Výsledek mi udělal radost, takže jsem takhle vyšla ven:)

  • Zavítala do obchodu, kde jsou naprosto úchvatné prostory a luxusní místečko na zkoušení nových kousků oděvu. Nalíčená a oblečená přesně podle svých představ jsem se viděla v úplně jiném, novém světle, místě, čase. Ten den byl jiný. (Doporučuji všem jít si to vyzkoušet někdy na vlastní kůži. Jít i tam, kam byste normálně nikdy nevstoupily.. Tak tam vstupte a zkuste si tu nabídku. Udělat to pro sebe. Bez hodnocení. My ženy to máme jiné v tom, že se neustále měníme, vyvíjíme v průběhu času. Podívala jsem se na sebe a věděla jsem, že už nikdy nebudu taková, jako jsem byla. Že už nemůžu ani vrátit čas.) 

Viděla jsem, že mi to neuvěřitelně sekne. Je to už jiné, ale stále skvělé:)

Dokonce jsem se usmála sama na sebe, ale tak, že jsem si říkala, že je hrozná škoda nechat to ladem. „Tím“ myslím sny a cíle, které se na mě jakoby koukaly zároveň se mnou.

Pokud to skutečně chci, podaří se to…

(Ano, možná si říkáte, že tohle je už fakt ujeté..) Ale pro mě to byl nejlepší den, který jsem se sebou strávila, za hodně dlouhou dobu. Fakt mě to se mnou bavilo.

Vážně jsem podobné situace dříve takhle neprožívala. Nezáleželo mi na tom. Hodně činností nebo témat jsem odsuzovala jako povrchní, protože jsem si nechtěla připadat povrchní. Přitom detaily tvoří celek. Přitom my jsme tím, jak vypadáme a jak se chováme. Tedy, jsme i nejsme. Ale i maličkosti mohou nabývat smyslu, pokud nás podle nich má hodnotit okolí. Tak proč si zbytečně podkopávat štěstí?

Tak jsem tam stála přesně v tom, co jsem si vybrala, a říkala jsem si, že si chci ty sny plnit.

 

K čemu jsou ty hádky, ty malichernosti, které řeším s nějakou osobou? Je to fakt tak důležité, jestli se dostatečně obhájím před osobami, kterým na mě evidentně nezáleží?

Proč si jí nechávám kazit den?

Proč je v mém životě, když díky ní pak nedělám to, co chci dělat, protože na tom nemám sílu?

K čemu je životu to, kým se nechám srazit, shodit?

Proč vlastně někdo věnuje tolik energie na to, aby mi dokázal, co všechno ještě – oproti němu – nezvládám? Nejen, že to není pravda, ale je to služba pro něj. On sám se staví do lepšího světla, a tak to bude jen tehdy, když vedle něj bude někdo „horší“. Proč se stále v různých formách tímto jednáním nechávám zneužívat? Nebo jim to dovoluji tím, že se ocitám v situacích, ve kterých zbytečně odkrývám slabosti? Ty osoby na to (mně) plýtvají energii, protože jim to něco dává. Což já tvrdit nemůžu.

A když jsem tam stála a uvědomila jsem si zase všechny ty sny, co jsem chtěla udělat (a díkybohu, že jsem byla schopná si je připomenout, i když mě štve, že zrovna na toto jsem sama), tak mi došlo, že jsem fakt kráva, když ho nechám ještě jedinou další minutu zůstávat v mém životě:)

Buď můžu řešit blbosti. Jeden „náš vztah“ v moři dalších lidských vztahů na této planetě. Vznikajících a zanikajících…

Nebo ten čas využít k tomu, abych se dobře bavila já i lidé kolem! a dotáhla to, co tady chci vidět! Pozvednout náladu a tím i budoucí vztahy.

Vědět, co chci. 

A postavit kolem toho celý život.

 

A za velké štěstí považuji i to, že už vím, proč nechci to, co nechci. Tenhle druh pevnosti asi dávají jen osobní zkušenosti (zprostředkovaně to sice můžete vědět, ale nechápete). Ale jsem si jistá, že spousty času, které jsem promrhala, by šel ušetřit. Že jsem to mohla vědět hned atd.. Tohle jsou ty nejdražší zkušenosti.

Takové, o kterých mohu prohlásit, že jsem si jistá, že tato cesta je slepá.

 

Chci si splnit jednu maličkost

 

Uspořádat skvělý taneční workshop pro mladé lidi, co se chtějí učit vyjadřovat své každodenní příběhy pohybem, naučit se milovat pohyb těla a hlavně, učit se s ním pracovat, zdokonalovat se v pohybu, vidět v této aktivitě příležitost být sami sebou, antistresovou techniku, možnost seberozvoje.

Mám s touto organizací úplně elementární zkušenosti plus jedno vystoupení ala Hříšný tanec na střední. Tohle ale nebude v páru, tohle bude contemporary R&B choreo sestava:)

Do dvou let to stihnu lépe připravit, velmi lenivě jsem už začala:) Čekat s touhle šíleností do padesáti nedává moc smysl:) Chci si to užít s vámi a ještě u toho vypadat dobře:)

Nejlépe k příležitosti uspořádání veřejné dobrovolné sbírky na… ?

Chci, aby hlavně ten nácvik a příprava byla zábava, abychom si to všichni užili co nejvíce to v danou chvíli půjde. Podstata je vyjádřit zase více navenek to, co máme uvnitř. Může to být něco šmrncovního, něco sexy nebo něco energického, romantického…

Pokud se mi podaří tohle dovést do konce, bude to pro mě výkon hodný Nobelovky:)

Pokračování neplánuji, ale společnou zábavu, zážitek, sebepoznání a sebezdokonalení ano.

Tanec dokáže obohacovat život, tělo i duši, často ani nic nestojí. Pro mě je to velký koníček. 

Přijde to ještě někomu dalšímu jako skvělý nápad? 

 

Business?

 

Samota mi dává sílu. Sílu prostě VĚDĚT.

Taky jsem zaznamenala úspěch, plíživě a nečekaně. Podařilo se mi ustát si cenu. A najednou mi došlo, o čem to celé je..

Najednou „TO“ tam bylo. Samozřejmá sebehodnota, to prázdné plné místo. Žádné velké rozjitření, ani jsem to sama nečekala – jen takový samozřejmý klid. Ani jsem nebyla připravená na vyjednávání. Prostě to přišlo. 

 

Fake it until you make it.;)

 

Poznatek: Když lidem primárně radši nevěřím, lépe se mi s nimi jedná a jsem lepší.

Začínám to rozmotávat… Ty, pro někoho, samozřejmosti. 

Business a prostředí, ve kterém žijeme, prostě je o ovlivňování a manipulaci. Tohle je potřeba vzít jako fakt. Pak se dá přes spoustu věcí přenést mnohem snáz.

 

mentors_gratitude

Mějte se. Milujte a buďte milovaní♥

 

Evinka

 

 

Komentáře z Facebooku