Ta ZEM je těžší, než se zdá, protože…

heart-photo-eva-cernikova-blog

Nejde o to, kdo co ví. Ale kdo co dělá.

Jsem ráda, že tu zodpovědnost za svou „dokonalost“ už necítím

 

Občas se mi stane, že mě někdo postaví na piedestal dokonalosti, a to jen proto, aby mě z něj pak mohl srazit dolů. (Někdy se jedná o testovací taktiku, na co asi?:)

Nechápu ani jedno, ani druhé.

 

Nevím, kdy přesně se to stalo, ale někde po cestě jsem ztratila touhu vše zvládat. Ale dala jsem si svolení k vlastnímu selhání. Že prostě mám v životě období, kdy toho zvládám víc. A kdy prostě ne.

Začala jsem si víc cenit své odvahy začít dělat věci, které chci dělat, než toho, aby byly hned perfektní.

Čím dál víc se přesvědčuji, že trpké zkušenosti nemusíme prožívat, pokud se rozhodneme je neprožívat.

Můžeme jít po lepší cestě.

Pokud kolem sebe máme správné lidi, kteří jsou schopni nás varovat.

Chyby nemusí být opakovány.

 

A někdy potřebujeme vlastní zkušenost.

Nejvíce přehodnocuji své jednání s lidmi a k lidem. 

 

 

Co je těžké na tom procitnout v bažině?

 

Především se změní vaše okolí. Nezůstane kámen na kameni. Lidi si budou klepat na čelo. Budete obviňováni, zpochybňováni, prostě budete za blázny.

 

Kaju se za to, jakým způsobem jsem to udělala, ale musela jsem to udělat… Vím už, že ta svoboda je vykoupena časem. A ten má svou cenu. Kterou jsem ještě nezaplatila.

 

Zjišťuji, že má situace je mnohem vážnější pro lidi v mém okolí než pro mě samotnou.

Přitom nemáme vůči sobě žádné závazky a jak jsem všem celou dobu jedno, tak zrovna v tomto se najednou děsně starají o můj život. Snaží se ho vzít do svých rukou, řídit ho za mě, protože já to, podle nich, nezvládám.

 

Ten pocit beznaděje je hrozně moc těžké překonávat. Neříkám, že to nejde. Jen je to zase zbytečná ztráta energie. Jen proto, že se kolem nachází temné údolí bez podpory.

Co je komu do toho, že to, takzvaně, nezvládám?

 

Zrovna ve chvíli, kdy bych radši, aby ten můj život nechali na mně. Jejich strach je jako temná mlha. Opar, který mě pohlcuje, když se v noci nikdo nedívá. Když do toho zabřednu a nedám si pozor, ty temné myšlenky se začnou šířit celým tělem. Fakt depresivní.

 

Podle mě je právě to „dno“ vnímáno jako předsudek strašného katastrofického scénáře, ze kterého má většina lidí hrůzu, spíše než nějaký dočasný stav. Ze kterého je možné se dostat. Pokud možno bez újmy – což podle současných zkušeností považuji za to největší umění.

 

Ano, a za cenu času. Vyjdeme z něj jistě zase starší, ošlehanější a opatrnější. Možná nám během výšlapu spousta příležitostí unikne. Nebudeme moci vzít to, co bychom vzali, kdybychom byli nad hladinou. Tehdy nám dojde, že prostě nemůžeme mít v životě všechno. Za jeden náš krátký život to prostě nestihneme.

Ale můžeme mít přesně to, co chceme.

 

Já už to dno tak nevnímám, protože už vím, že v té jámě jsem. Jsem už rozkoukaná. Důvody, proč tu jsem, jsou mi povědomé…

 

Nepotřebuji cizí záchranné kruhy, jejich přičinlivý výraz, že bez záchrany někoho dalšího bych to nezvládla. Jako by ostatní čekali, až se budu topit, aby mě mohli „zachraňovat“.

 

Nepotřebuji splňovat život nalinkovaný společenskými konvencemi, kdy jsou povinné úspěchy dány naším věkem, statusem atd. Já se pro to, co prožívám, rozhodla sama. Šla jsem do toho rizika, že si chci změnit život, že si jej vážím natolik, že jej chci žít jen tak, jak chci. I když to znamenalo odchod z práce a nehledání „nějaké“ další. (doufám, že to nepochopíte negativně – chci se realizovat v životě a své práci, chci dělat to, kde realizuji celiu škálu toho, co jsem se doposud naučila, na čem jsem makala)

Poslední měsíc v komunikaci s určitým člověkem mě dostal do takové deprese, že už vůbec nevím, zda tady fakt nejsem zbytečná. Tak moc mě to táhne k realizaci vlastních projektů a nápadů. Jen už mi přijde „nenormální“ chtít něco vlastního..

 

Chci už být Doma

 

Bože, chci už být doma! Přiznávám. Už se nechci stěhovat bez účelu (nebo za účelem, který nemá smysl), a udělám pro to všechno. Směřuji Domů.

 

Lidé si vás zavazují službami,

které jste, dle konvencí (nikdo neví, kdo to řekl, ale oni tomu věří), povinni splatit kdykoliv na budoucí žádost vašeho nynějšího pomocníka.

 

Na „dně“ nevíte, co je to skutečná pomoc, volnost, přátelství. Jste zatíženi vztahy, které se cyklí samy sebou. Svými emocemi, které musíte unést, často ani ne od vás. Pavučina se pomalu navíjí, na vás je ji pravidelně vymetat a čistit. Rovnat si závazky. Nenechat se do ní zamotat.

Nenechat se přesvědčit k něčemu, co nechcete. Budete namotáváni, ale nesmíte se nechat zamotat!

 

Musíte si uchovat víru v sebe

 

Protože budete čelit tlaku, co byste měli a neměli správně dělat. Už není čas přehodnocovat to, pro co jste se rozhodli, o čem jste předtím uvažovali. Prostě jdete tím minovým polem (pozn. interpretace slov Romana Hassmanna o podnikání). Najednou vidím vlastního autopilota. Že zase řeším věci obvyklým způsobem. Najednou vidím ty pochybovače kolem, kteří jsou rádi, že jejich dedukce o mé neschopnosti vyšly.

Čeká se od vás síla, když nejvíce „padáte na hubu“. Kde jsou ty tréninky, na které jsem měla jít, ale nepřišla jsem?

 

Být na dně je jako imaginární umírání, ne ve fyzickém slova smyslu. Každým dnem se rozkládá víra a naděje, že to zvládnete. (Popsala bych to jinak, ale snažím se být střídmá).

Zjistila jsem, že nemám kolem sebe pozitivního člověka, protože se najednou ztrácí až moc rychle.

Riskla jsem to, postavila jsem se do závislé pozice a nechala si pomáhat. Fajn. Chtěla jsem i trochu vědět, jestli to „přežiju“, a jak dlouho. Jestli najdu ve svém kruhu pochopení a snahu, no jo:)

Chtěla jsem si trochu i dokázat, že to přece nemůže být tak těžké, že přece něco umím atd. atd. Změnila jsem názor.

 

 

 

A nenašla jsem vůbec nic:) Jediný zájem lidí okolo bylo zařadit mě zpátky do produktivního procesu, jakkoliv:)

Co se týče stresu a tlaku, jde pro mě o skutečně těžké období, kdy maximálně využívám všeho, co jsem se kdy naučila, dozvěděla, vím, pochytila atd. Každé stéblo je dobré. I když ne tak docela.

 

„Podpora“ mého okolí ke špatným rozhodnutím, k rozhodnutím, kterých bych později litovala, to pro mě zůstalo nejvíce zarážející. Musela jsem vědět!, proč danou věc neudělat. Sama si stát za svým, protože jsem věděla proč. Protože jsem měla tu zkušenost..

 

Kdo tvrdí, že mu nejde o peníze, tak ten bez nich ani nikdy nebyl.

 

Poskytnutá pomoc pouze odsunula problém a dodala lepší pocit pomáhajícímu.

 

Peníze tu nejsou proto, aby nás ovládaly

 

Přestože by někteří rádi viděli, aby to tak bylo.

Můj známý, o kterém jsem se občas zmínila, například ví, kdy mám splátku úvěru. A neváhá se mě zeptat a nabídnout „svou pomoc“, když se blíží jeho splatnost. Plus by mi prý ještě věnoval 300 Kč na jídlo:) Věděl sice moc dobře, jak na tom jsem, ale také má s tímto jednáním své zkušenosti, a stejně tak i s vymáháním svých práv. Přijmout tuto nabídku, vůbec nic se nevyřeší. Je to iluze, že jeho návrh je správným řešením… je to pouze přechod z tlaku banky na tlak konkrétní osoby. Fakt, že ho snad „znám lépe“, na tom nic nemění!

Bohužel se mi tento pokus s nabídkou, jestli „nechci další?“ nestal poprvé, tudíž už to beru na vědomí.

Je to známka větší chytrosti, převahy, pomoci nebo čeho?

 

Reputace a jméno – ochrana našich assetů

 

Připravte se, že především v době krize budete zpochybňováni, napadáni a obviňováni. Často se ptám sama sebe, jestli jsem skutečně taková.. Jestli jsem udělala to, co je mi vytýkáno? Sami si na to odpovězte. Já svou odpověď znám.

Naše pověst, jméno, jsou to, co má dlouhodobě hodnotu, protože se v nich skrývá naše bohatství. A to, co si pod ním lidé představují. Vzpomeňme si na naše jméno, kdykoliv předtím, než uděláme rozhodnutí ohledně peněz. I když jsme pod tlakem, nesmíme zapomenout, že jméno máme jen jedno.

Já na to nezapomínám. 

Zrovna v této době potřebujeme co nejlépe znát a ochránit si naše kvality. A na nich začít stavět znovu.

majak

 

Nevěřte tomu, když vám někdo říká, že potřebujete štěstí či náhodu, abyste se dostali z problémů.

Je to klam.

 

Potřebujete svou vůli, svou práci a sami sebe. 

 

 

Komentáře z Facebooku