Umění obdarovat

Umění obdarovat-vybrat znalosti před zlatem

Až příliš často pozoruji kolem sebe následující situaci:

Přemítáme a trápíme se nad výběrem dárku pro člověka, o kterém tvrdíme, že je nám blízký. Někdy jde o člena rodiny (a členy rodiny si nevybíráme, ti nám jsou „tam shora“ přiděleni) nebo je to známý / kamarád (tady už nad výběrem máme moc jen my sami).

 

Nakolik je nám ale člověk skutečně blízký, pokud nevíme, co by mu udělalo radost?

 

Proč se navzájem mateme nesprávnými výrazy a popisy situací, kterými procházíme? Klameme sami sebe až příliš často a bereme si tak možnost žít v mnohem lepších vztazích, které lahodí a ladí s naším srdcem i potřebami?

Pokud např. kupujete dárek pro člena rodiny či osobu, se kterou se neznáte tak dobře, nebo se třeba ani nemáte rádi, může být menší přešlap na místě. V takovém případě asi ani nepožadujeme, aby dárky byly osobní. Tedy určené pro danou osobu, kterou známe, můžeme tedy o ní něco říci a vyhodnotit její životní styl či hodnoty.

Nejde tedy o případy, když od prarodičů dostaneme ponožky, sadu kapesníků a Becherovku. Nebo od kolegy láhev vína. Tady asi chápeme, že jde spíše o společenskou zdvořilost/přežitek?, který sice neurazí, ale ani nepotěší.

Proč ale tvrdíme, že jde o osobu blízkou? Když vlastně nejde o člověka, který je vám blízký, o kterém něco víte?

 

Naopak u lidí, které si do své společnosti vybereme sami, kteří tedy tvoří náš vnitřní blízký kruh, tam bychom jejich přání znát měli.

Často se však setkávám s tím, že:

  1. Kupujeme dárky, které se líbí nám. Zjistit/zeptat se na vkus darované osoby, to nám evidentně nepřijde zas tak důležité.;) Máme radost ze sebe a z darování dárku. Druhá osoba zde hraje roli „přijímače“, nehledě na to, zda se jí dar líbí, nebo ne.
  2. Kupujeme stejné dárky, které očekáváme, že druhý koupí nám. S touto „filozofií“ se setkávám také často, nevím, však kdo na to přišel a kde je této hlouposti příčina.
  3. Darujeme věci, které očekáváme, že následně využijeme „společně“. Přestože jde o dar druhé osobě, má tedy být jen její a ona rozhoduje o jeho využití. Když si dar nechá pro sebe, jsme uraženi. Takové chování jsme nečekali.:)
  4. Darujeme „univerzální“ dar, bez jakékoliv invence nebo detailu, který by byl darované osobě milý. Čímž vyjadřujeme, že na danou osobu vlastně vůbec nemyslíme a nic o ní nevíme. Ba dokonce, ani nás nezajímá to změnit.;)
  5. Darujeme druhému nepotřebnou věc. Ba dokonce něco, co přímo nesnáší. Tak, asi se občas stane, že. Ale. Kupme příště radši něco (aspoň) potřebného.:)

 

Skvěle o tomto tématu píše Gary Chapman ve své knize 5 jazyků lásky.

Chci se v tedy tomto článku zamyslet nad tím, abychom si připomněli, že každý jsme jiný.

Že umění obdarovat je skutečné umění.

 

A že bychom se možná měli začít poohlížet po lidech, kteří nám jsou skutečně blízcí. Které vidíme v jejich potřebách. Kterým chceme a umíme plnit přání. Pak naše vztahy automaticky získají na vyšší kvalitě i hodnotě.

 

 

Komentáře z Facebooku