V hlavní roli: létající kebab

stefan-barkman-copyright

Mnichov, listopad 2018

 

Stojím v sakra dlouhé frontě na kebab v zapadlém tureckém bistru v centru Mnichova. Nakonec skoro tři čtvrtě hodiny, než unavený a potící se týpek obslouží nás všechny, nacpe do arabského chleba všechen salát a okorávající zeleninu, kterou navrch zaplácne obřím množstvím „sosu“. Myslím si, že co oči nevidí, to srdce (a žaludek) nebolí… a mám v plánu to sníst. Nesu si svůj kebab ke stolu, protože můj společník nejí nic.

O tři minuty později.

Kebab letí do tváře společníka. Proč? Vysvětlovala jsem mu, jak fungují ceny na Booking.com, že, když už data vědí, kdo jste, nabízí vám dražší ceny za ubytování, pokud jste nějakou slevu použili už předchozí den. Přijdete tak o speciální akviziční nabídky, které ani nevidíte, protože už vás mají v hrsti a nejste pro ně nový, hledající zákazník.

Chtěla jsem mu říct, že to tak je.

(pauza)

Prý si mám vymazat cookies z prohlížeče.

 

frog1-evacernikova-blog

On

 

frog2-evacernikova-blog

 

To byla poslední rada, kterou jsem ten den snesla…

Už dopoledne jsem na něj vylila půl litru studené vody. Aby se probral. To, proč jsem si tohle jednání vůči němu vůbec dovolila, má už starší prapodstatu, která se táhla po celou dobu našich interakcí…

Nejen, že mě poučuje o něčem, co vím taky. (Jasně, on se nazývá „IT expertem“, zatímco já se, dle něj, „jen zajímám“. Ano, sere mě to. A ještě víc, že podobné křivdy jsou velmi časté a ostatní – například zaměstnavatelé těchto týpků – je žerou. A za tyto „experty“ platí velké peníze, které, místo nich, mohou dát třeba mně. Vyřešili by konečně své problémy bez keců a ještě by je to vyšlo levněji;)

Víte, nechtěla jsem radu ani poučení. Ne, nechtěla jsem to vyřešit. 

Chtěla jsem to jen říct! Jen to, aby mě vyslechl. Vzal na vědomí informaci, kterou mu říkám.

Proč musím tolik trpět nepochopením?

frog3-evacernikova-blog

Bože, proč???

 

Dobře, vraťme se zpět k příběhu:)

Takže kebab letí se vší nahromaděnou razancí…

Týpci zvedají hlavy od stolů, protože na tohle jednání nejsou zvyklí ani oni.

Gesto bylo rychlé a nečekané. Zasáhlo kromě společníkova obličeje i strop, stěny, podlahu, naše věci a mě. Utíkám se, silně rozrušená, umýt od sosu a zelí. 

Znáte ten pocit, když už to nevydržíte a neovládnete se, resp. už ani nechcete, máte pocit, že prasknete vzteky:) nad svým mizerným životem, nad tím, proč jste tam, kde jste a s kým tam jste… proč to dělám sama sobě?…, ale pak je vám to trapné, stydíte se. Ne za to, že vyjádříte nevoli vůči společníkovi (protože tam už prostě komunikace ani pochopení nefunguje, tam už je to dávno odpískané), ale za to, že to zasáhlo i okolí.

Vrátila jsem se zpátky na místo činu.

Stopy po kebabu byly rozškálované do prostoru víc, než jsem kdy byla schopna očekávat. Konečně jsem měla diváky a 100% pozornost.:) Koukali na mě nechápavým až překvapeným pohledem a málem s otevřenou pusou.

Ten turecký muž, který připravoval kebaby, uklízel ze země svoji právě vytvořenou práci. Vedle něj stál další týpek, asi majitel, a snažil se v prvních vteřinách po mém příchodu odhadnout z mé tváře momentální naladění, zda ještě hodlám pokračovat.

Když pochopil, že ne, všichni přihlížející si oddychli – že jako v pohodě.

Potenciální smršť je zažehnána.

Koukala jsem na tu spoušť a bylo mi hrozně.

Nabídla jsem mu, že to uklidím, že se tím naprosto nemusí zdržovat, a že se omlouvám za tu spoušť.

Jen si to představte, že takhle makáte celý den ve svém skromném bistru, dochází vám kebab i zelenina, personál nestíhá, kolem už se tvoří fronta jiných naštvaných týpků, kteří začínají být nervózní, že čekají na rychlou večeři tak dlouho. Přinesete zpožděný kebab hostovi, který jím mrskne do jiného hosta, kebab i jeho obsah se rozprskne po vašem bistru.

A vy jdete, řeknete: „It’s OK! No problem.“

A prostě to uklidíte.

Uklidníte hosta se vší slušností, že si s tím určitě nemusí dělat starosti.

Pak se zeptal, jestli chci další kebab…

Ano.

Že mi prý připraví ještě jeden kebab místo původního…. „úplně v pohodě, no problem“.

:-O

Dost mě to dostalo.

Nebyla to jen slušná nabídka, jak diplomaticky uklidnit rozrušeného hosta a umlčet ho kebabem.

Bylo v těch slovech mnohem víc.

Znělo to, jako by říkal:

Hele, já vím, jaký je život tam venku, ale tady, v tomto bistru, zlo a konflikty nebudou. Tady bude mír. Urovnám tu vše k dobru, co nejvíce to jen bude v mých silách.

Byl to okamžik síly, ne slabosti.

Najednou, jakoby poslední prach a popel slehl k zemi.

 

Celý zbytek večera jsem myslela na to zaprášené bistro a na to, jací byli lidé v něm.

 

Tento příběh obsahuje i doznání zdroje:

frog4-evacernikova-blog

Komentáře z Facebooku